Jablka, babičky a nespolehlivé vzpomínky

5.8.2025

Hana Voříšková a Markéta Stránská o tom, proč spirála ze šlupky spouští lavinu emocí.

Jak vznikl nápad na inscenaci Jabka? Co byl prvotní impulz?

Hana Voříšková: Původně šlo o „domácí úkol“ pro festival Císařovy nové šaty, který vznikl na počest profesora Císaře. Lenka Huláková nás oslovila s tím, že profesor chtěl sepsat pojednání o využívání – nebo spíš nadužívání – jablek na jevišti. Tak jsem dostala zadání: jablka. A kolega Tomáš Hájek měl udělat zase Maryšu s jablky. Tak jsme si všichni začali hrát. 

Inscenace vychází z rodinné tradice vykrajování jablek. Je ten příběh skutečný?

Hana Voříšková: Jsou v tom moje vzpomínky, ale určitě ne doslovně. Spíš stylizace. Hodně věcí jsem si možná vymyslela, protože když se na to dívají bratranci nebo sestřenice, tak říkají, že to tak nebylo. A možná mají pravdu.

Markéta Stránská: A právě ten odstup tomu dává kouzlo. Myslím, že je to hodně věrohodné právě díky tomu – protože takhle nějak to prostě bylo.

Zaznívají tam i silné motivy šetrnosti a života na vesnici…

Hana Voříšková: Ano, já pocházím z vesnice, kde se nic nevyhazovalo. Všechno se zužitkovalo, například zbytky pro prasata… Když jsme se přestěhovali do města a máma oloupala brambory, byla zoufalá, že musí slupky vyhodit do popelnice.

Pro koho hrajete? Pro děti, nebo dospělé?

Markéta Stránská: Řešily jsme, od kolika let je představení pro diváka vhodné. A i když to vypadá jako hra pro dospělé, děti si v tom taky něco najdou. Třeba holčičky po představení říkaly: „To je jako u babičky.“ A začnou se ptát rodičů na věci, kterým nerozumí.

Hned po představení jsem viděl, jak si několik diváků začalo vyprávět o tom, jak krájejí jablka.

Hana Voříšková: To je krásný. Jednou se stalo, že mi během krájení spirály vyběhla slečna na scénu a poprosila, jestli si tu šlupku může vzít. Prý to doma dělali stejně.

Jak jste se daly dohromady? Vím, že Hanka často vystupovala nebo vystupuje sama.

Markéta Stránská: Znaly jsme se už dlouho, Hanku jsem vídala v různých projektech. Já jsem záskok – který se postupem času stal trvalým.

Hana Voříšková: Původně jsem to zkoušela sama, ale zjistila jsem, že přinejmenším během přestavby potřebuju zachránit. Tak jsem požádala kamaráda, ale ten nemohl, a pak jsem oslovila Markétu. A teď už v tom jedeme spolu.

‌

autor: Jan Švácha / foto: Ivo Mičkal

Hana Voříšková a Markéta Stránská

Zpět