Jak by to bývalo bylo, nebylo

6.8.2023

Ponikelský soubor Bažantova loutkářská družina o jednom herci a režisérovi, tamním starostovi Tomáši Hájkovi, uzavřel letošní festivalový program inscenací Nelkej, Čechie! odehranou celkem třikrát v Sále Josefa Čapka. Fiktivní historické drama, jak jej anotace uvádí, trvá pouhých dvacet minut, ale přednese alternativní verzi dějinné události zcela zásadní pro vývoj českého divadla: požáru Národního divadla v Praze. (V této souvislosti dlužno podotknout, že mě celý život nepřestává fascinovat, že ND vyhořelo v srpnu 1881 jen dva měsíce a jeden den po svém slavnostním otevření, po pouhých dvanácti odehraných představeních, aby se po požáru dalších dva a půl roku opravovalo.)

Hájkův zásadní (nikoliv však jediný) vyjadřovací prostředek je meotar. Je také ostatně ředitelem přehlídkového bienále meotarového divadla Budiž stín! právě v Poniklé v Podkrkonoší (více viz rozhovor po straně). Na tomto archaickém prezentačním nástroji dokázal již zpracovat mnoho klasických titulů – Jenovéfu, Dona Šajna, Fausta, verneovku Zmatek nad zmatek, doylovský apokryfní příběh o doktoru Watsonovi, Bulgakovovy Zápisky mladého lékaře, Poeova Černého kocoura, zápisky o neúspěšné polární výpravě Salomona Andréeho, truchlivé naučení o strašném osudu Černého mnicha, či historickou fresku Kšeft jednoty bratrské. A nyní (po deseti letech cizelování) vypráví o tom, co by se stalo, kdyby k hořící Zítkově budově na tehdejším Františkově (dnes Masarykově) nábřeží dorazil i ponikelský hasičský sbor, kdyby ovšem už tehdy existoval. Byl totiž založen až tři roky po této národní tragédii.

Píšu-li, že meotar (a plátno) není jediným divadelním prostředkem, který Hájek používá, je namístě zmínit, že inscenace má i kostýmní výpravu a výraznou výtvarnou estetiku. Herec se v průběhu vyprávění příběhu obleče do historické hasičské uniformy a následně lavíruje mezi rolí velitele hasičů Holubce a loutkáře-vypravěče. Jednotlivé fólie příběhu jsou vkusně ztvárněny buď jakou statické obrazy příběhu určené k promítání, nebo častěji jako rafinovaně rozpohybovatelné ilustrace, do kterých vypravěč na menších fóliích vkládá a následně animuje hasičský vůz, oponu, plameny, skupiny a jednotlivé postavy či části jejich těl. Svižným tempem touto metodou (na odhadem patnácti slidech) odvypráví příběh, který by se dal říci zkratkou: přijeli, uhasili a zachránili. A teprve množství peripetických odboček, ať už místopisných, vlasteneckých nebo historických, z této miniatury dělá opravdový (loutkový) skvost. To vše je podáno absolutně srozumitelně, se zaujatým výrazem a díky přesnému temporytmu s plnou diváckou pozorností, kterou Hájek zvládá neztratit ani skloněn nad projektor.

Hasiči usedají do lóží, zní fanfáry ze Smetanovy Libuše a divadlo (a teď myslím nejen to Národní) je díky ponikelským protentokrát zase zachráněno!

Nelkej, Čechie!

Zpět