94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Jak být úplný, když jste tak daleko od hrobů svých předků?
1.8.2021
Dramatizaci románu Chtělo by to nový jméno zimbabwské, ve Spojených státech usazené autorky NoVioletBulawayo uchopilo Studio Divadla Dagmar ve své inscenaci Vyhnání z ráje už proběhlo jako monodrama, přesněji možná vyprávění jedné herečky.
Osamocenost Andrey Kiralyi na scéně zároveň skvěle tematizuje samotu, a především vykořeněnost africké dívky Miláčka, které bylo umožněno jít „za lepším“ a žít u tety v Americe. Splněný sen o ráji se ovšem nekoná a mladá dívka se musí vypořádávat s totální rozdílností africké a americké kultury. Ta je zprvu demonstrována na úsměvných historkách, jako je šok ze zimy a sněhu nebo tetina snaha zhubnout a vytvarovat modelkovské křivky komentovaná s nepochopením africké části rodiny, která pořádná stehna, boky a břicho považuje za znak hojnosti a bohatství. Postupně se ale v inscenaci objevují i závažnější témata podřadného postavení ilegálních imigrantů, neschopnosti zapadnout v novém prostředí či stesku po minulém životě. „Říká se, že odejít ze země je jako zemřít,“ zní jedna z klíčových replik inscenace.
Andrea Kiralyi má nesporné charisma, technicky vyspělý projev a samozřejmou jevištní existenci. Tam, kde hraje i jiné postavy než Miláčka, se nepouští do ilustrativního figurkaření, vždy jen jemně, s přiznaným odstupem a lehkým komentářem načrtne charakter dané postavy. Nemá sebemenší problém udržet diváckou pozornost a zručně pracuje se změnami atmosféry, aniž by jí režie musela pomáhat hudbou či svícením. Nejsilnější ovšem je, když upře svůj pohled do publika a věcně vypráví příběh své postavy. Škoda, že takto přímého kontaktu s divákem není v inscenaci víc.
Režie Hany Frankové pracuje s velmi skromným, ale promyšleným znakovým jazykem, který má schopnost vršit významy a gradovat je. Dominantní a téměř jediná rekvizita, jíž jsou papírové kapesníčky rozházené po scéně, tak nejdřív působí hlavně jako nepořádek (možná připomenutí afrických slumů?), následně s nimi herečka zachází jako s padajícím sněhem a volbu kapesníků pak režie vypointuje v emotivně silné scéně, kdy Američané bez jakékoliv empatie konfrontují nové příchozí obyvatele s neutěšenými životními podmínkami v Africe, jak je znají nejspíš z televizního zpravodajství.Zřejmě nezáměrně, ale bez ostychu je rozpláčou a následně jim mechanicky nabídnou Kleenex. Nadýchané bílé papírky ovšem Afričané vidí poprvé v životě, a tak si je jen schovají k pozdějšímu prozkoumání. Kulturní nedorozumění jako vyšité.
Stejně promyšleně inscenace pracuje i se slovem a pohybem. Andrea Kiralyi od začátku lehce tanečně, „obřadně“ stylizuje svůj pohyb, stejně jako mluví v poměrně volném tempu, s rytmizovanou, jakoby lehce trhanou kadencí. Její projev upoutá svou cizorodostí a může také rafinovaně bez jazykového pitvoření upomenout k angličtině jako novému jazyku, který si Miláček ještě nezvládla docela osvojit.
V momentě, kdy mi začalo zvolené tempo a melodie řeči trochu překážet, protože ve mně vzbuzovalo otázky, jestli náhodou neslouží k umělému vytváření atmosféry závažnosti, se zvolené prostředky zcela obhájily v závěrečné scéně, kdy si Miláček za gestického doprovodu opakuje zvukomalebná anglická slova jako jakési magické zaklínání. A v osvojení a fyzickém „procítění“ jazyka nachází i šanci na vytvoření nových vazeb, na propojení minulého se současným, na nalezení nové, ale přijímané identity.
