Jak jsem se minula s bestsellerem

8.8.2024

Bestseller Allana a Barbary Peasových Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách zdramatizoval a zrežíroval Miroslav Hanuš pro Městská divadla pražská. Inscenace měla premiéru v roce 2016 a o rok později získala Cenu diváků na pardubickém GRAND Festivalu smíchu. Dodnes se její mírně upravená verze hraje s úspěchem v pražském Divadle na Fidlovačce. Tolik k oblibě titulu, který v nastudování souboru ŠAMU Štítina byl na Jiráskův Hronov nominován z Krakonošova divadelního podzimu.

Včerejší představení v Jiráskově divadle (viděla jsem první ze dvou) vzbudilo nadšené i kontroverzní ohlasy. Těch prvních ale bylo znatelně víc. Už dlouho jsem neslyšela tolik potlesků na otevřené scéně, fandících výkřiků, smíchu a skandovaného aplausu. 

Psát recenzi na představení štítinské inscenace pro mě není snadné a mám pocit, že možná ani ne zcela fér, protože já jsem se s jejím tématem, duchem i poetikou zcela zásadně minula. Asi tak, jako se celý život míjím třeba s dechovkou nebo vepřovým bůčkem. Když je máš rád, není co řešit, praví reklamní slogan. Ale co když ne...

Přiznávám Peasovým i Mirku Hanušovi, že vytvořili text, který má silný potenciál diváky bavit. Argumenty, které proti sobě snášejí ženy a muži, jsou sice podle anotace knižního bestselleru postaveny na nejnovějších poznatcích z výzkumu mozku, evoluční biologie, psychologie a sociologie, přesto se nevyhnou poněkud lacinému zjednodušení a zkreslení, jako ostatně každé zobecnění. V inscenaci jsou pospojovány chatrnou konstrukcí situace rozvádějící se lékařské dvojice, do níž vstupují svými argumenty jejich čekající pacienti. A také pravěká dvojice, zdravotní sestra, pánové Testosteron a Estrogen či kapela. Po formální stránce mi inscenace evokovala spojení estrády s osvětovou přednáškou, přičemž oboje propojují tu více, tu méně vtipně k argumentům ladící popové hity.

Kapelu mají ve Štítině dobrou, povětšinou i vynikající zpěvačky a zpěváky, jen trochu hluchého zvukaře, protože přes zvuk kapely nebylo (alespoň z první řady balkonu) většině zpívajících téměř vůbec rozumět. Ještěže jde povětšinou o známé hity.

Na jevišti se přečasto jen diskutuje, občas se k tomu tančí v jednoduchých disko choreografiích, občas se trochu nesmyslně přesunou židle zprava doleva. Nakonec se všichni patřičně spárují a po třech hodinách (!) dospěje rozvleklá inscenace ke kýženému konci. (Jistou naději vzbudila replika sestry, že kdyby se oba doktoři smířili, tak bychom konečně mohli jít domů, leč zazněla bohužel už na začátku druhé poloviny.)

Připouštím, že i tato „super zábavná revue“ s četným pomrkáváním do publika má v divadelním světě své místo. A po jejím tříhodinovém nadšeném přijetí jsem silně pochybovala především o sobě. Leč když jsem jako jedna z prvních vycházela z divadla, pod schody stáli mladí účastníci Jiráskova Hronova s narychlo zhotovenými transparenty protestujícími proti zjednodušené argumentaci nápisy „Stop stereotypům!“, „Umím číst v mapách!“ či „Najdu v ledničce máslo!“ Děkuji vám, dobří lidé, vrátili jste mi důvěru v to, že si nemusím za každou cenu zamilovat bůček ani dechovku.

ŠAMU Štítina

ŠAMU Štítina

ŠAMU Štítina

Zpět