Jak poskládat Rubikovu kostku Pomony

4.8.2025

Ačkoli Alistair McDowall patří k nejvýraznějším autorům své generace, což tvrdí nejen program k inscenaci Pomona, ale i frekvence inscenací jeho her na evropských scénách (včetně londýnského National Theatre či festivalu v Avignonu), u nás se neřadí mezi nejhranější britské autory. Jeho Pomonu z roku 2014 uvedli jen studenti Katedry činoherního divadla v roce 2016 v DISKu v režii Jana Holce a překladu Davida Košťáka. Divácké hlasy na tuto inscenaci oceňovaly herecké výkony, vystižení úzkostné a mysteriózní atmosféry a v neposlední řadě i slušnou orientaci v poměrně komplikované struktuře textu. 

Po osmi letech po Pomoně sáhl soubor Načerno, jedna z dospěláckých odnoží pražského Divadla Radar. Z výše zmíněných oceňovaných hodnot Holcovy inscenace se lze ztotožnit s kvalitou většiny hereckých výkonů. Režijní dvojice Jakub Heřmánek a Lukáš Křížek má proti prvnímu uvedení výhodu v tom, že svět stolních fantasy her, LARPů, noir i snuff filmu a dalších inspiračních zdrojů McDowallovy hry je českému divákovi už daleko známější, takže se v příběhu Ollie hledající svou sestru na území tajemného ostrova uprostřed města, kde se noční můry mění v daleko děsivější skutečnost, orientuje daleko snáze. Přesto na cestě, kterou divák s Ollie prochází, může poměrně snadno zabloudit. Proč tomu tak je, má hned několik důvodů.

Tím prvním je scénografie, jež vsazuje příběh do naprosto neidentifikovatelného a nekonkrétního prostoru, v němž pouze jedovatě zelené světlo procházející ledkovými trubicemi budí dojem agresivity a nebezpečí. Pokud ale inscenátoři kladou jako motto své inscenace větu „Svět kolem nich se začne rozpadat“, kladu si nutně otázku, jaký svět to vlastně je. A to se ze scénografie i kostýmní všehochuti, byť s pár konkrétními odkazy (sekuriťáci), nedozvím. 

Tím druhým – a pro mě nejzásadnějším – problémem je opravdu těžko srozumitelný verbální projev herců souboru Načerno. Pokud devadesát procent své pozornosti musím zkoncentrovat k tomu, abych vůbec pochytala smysl slov a vět chrlených buď v rychlopalebném tempu, anebo zahozených ledabylou artikulací, pak už mi zbývá jen velmi málo energie k poskládání dějových a vztahových souvislostí příběhu, natož k čemukoli jinému.

Třetím důvodem, který inscenaci odsuzuje k jisté monotónnosti, je absence skutečného dialogického jednání. Postavy většinou vůbec nemluví k sobě navzájem, ale usazeny vedle sebe čelem k divákům, a to (až na výjimky) v poměrně jednotvárně plynoucí intonaci a kadenci.

Čtvrtou bariérou posilující jistou (už textem danou) rozklíženost příběhu jsou pak i zatmívací pauzy mezi jednotlivými obrazy. 

Nevím, možná je to i tím, že nepatřím ke generaci, která se realizuje ve světě fantasy her, ale Rubikovu kostku příběhu a poslání inscenace se mi zkrátka k uspokojivému výsledku poskládat nepodařilo. Ale možná to ani nebylo cílem. Vždyť i Ollie podává představiteli zla Cthulhu jednu kostku za druhou. A i on je odhazuje neposkládané. Třeba smysl a poslání inscenace Pomony je v tom, že tento svět už prostě jednoduše poskládat nelze.

‌

foto: Ivo Mičkal

Divadlo RADAR / Načerno

Divadlo RADAR / Načerno

Divadlo RADAR / Načerno

Zpět