Jak se soubor (ne)potkal s Honzlovou

6.8.2024

Próza Zdeny Salivarové Honzlová patří k nejbolestnějším a nejautentičtějším svědectvím o totálně profízlované a udavačstvím prostoupené společnosti 50. let, kde selhávají všechny jistoty a hodnoty, k nimž se lze ještě uchýlit. Salivarová vložila do hlavní postavy mnoho z vlastního osudu, sama jakožto členka velmi podobného souboru písní a tanců, jakým je románová Sedmikrása, dokonale poznala prostředí s falešným nátěrem budovatelského nadšení.

Působivost Honzlové spočívá ve velmi osobním tónu, jímž je vyprávěn příběh jednadvacetileté holky, která nechce nic jiného, než žít úplně normální život. Jenže její otec nelegálně opustil Československo, staršího bratra při tom chytili a zavřeli do jáchymovského lágru, mladší si odbývá vojnu u PTP. Ale stále ještě zbývá dost početná rodina, která žije z Janina nevelkého platu. Román zachycuje vlastně velmi krátký úsek jednoho horkého léta, kdy Janu nepustí se souborem na zájezd do Finska, a mezitím se v jejím životě stane mnoho zásadních věcí. Je otázka, jak odvyprávět Janin příběh na jevišti, aniž by ztratil na sžíravé autenticitě svědectví. A dokonce i otázka, je-li to vůbec možné. Nepodařilo se to ostatně před časem ani profesionálům v Městských divadlech pražských.

Soubor Hereckého studia Švandova divadla z Prahy přistoupil k románu se vší vážností, ale i jejich úsilí se s prózou míjí. Má to několik důvodů. První a hlavní spočívá v nepříliš šťastném nápadu rozdělit postavu Jany mezi množství ženských představitelek, čímž se naprosto vytratila jedinečnost jejího charakteru i příběhu. Dívky si předávají Janu tak rychle, že divák zpočátku vyčerpá veškerou energii jen na to, aby Janu udržel ve svém zorném poli. A zatímco některé ostatní postavy dostávají postupně svou konkrétní tvář (Janina matka, Hugo, kněz Krůno, agent Sedláček alias Modrovous,…), Jana se beznadějně rozplývá v mnohosti a různosti tváří i hereckých dovedností členek souboru.

A co víc, ztrácí tím tvář i samotný soubor Sedmikrása, který tak funguje jen jako zásobárna hereckých představitelů, nikoli společenství složené z konkrétních lidí, v němž se jako v zrcadle odrážejí typy oné profízlované a prospěchářské společnosti. Příliš tomu nepomáhají ani pěvecké vstupy, které snad jen zpočátku vytvářejí konkrétní situaci, poté se (zejména před pauzou) uchylují k obecnému ilustrování lyrické atmosféry. 

A jsme u dalšího podstatného problému. Honzlová Hereckého studia ŠD se čím dál víc utápí v lyrickém až sentimentálním duchu. Platí to i o poslední písničce Bože môj, otče môj, která tvoří „tklivou“ tečku za Janiným ne vlastní vinou zbabraným životem. Jenže tu chybí jedna podstatná informace. Že totiž obě zpěvačky nazpívaly onu rozhlasovou verzi načerno jen proto, že politicky spolehlivé kolegyně postrádaly patřičné hlasy. A tak navždy budou znít hlasy Honzlové a její kolegyně pod jmény oněch prověřených, leč nemuzikálních soudružek.

Ta tečka nemá být vzdor hezky zazpívané písni lyrická, ona je totiž stejně ironicky krutá jako celá doba, o níž Salivarová píše. A sentiment ani předstírání emocí, které je bohužel z projevu členek souboru tu a tam znát, zde nemá místo.

Herecké studio Švandova divadla, Praha

Herecké studio Švandova divadla, Praha

Herecké studio Švandova divadla, Praha

Zpět