95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Jan Hájek: Cítím se jako česnek do polívky
8.8.2021
S hercem Činoherního klubu Janem Hájkem jsem se potkal jednu noc – ze středy na čtvrtek – v Tritonu. Do Hronova přijel jen tak, sám o své vůli. Aby zde načerpal energii pro další práci, aby se zde – jak sám říká – léčil. V divokobludných hovorech jsme pokračovali i další dny. Toto je krátký záznam z nich.
Proč jste přijel na Jiráskův Hronov?
Přitáhl mě sem hlavně kar za profesora Císaře a vzpomínka na Káju Dörrovou, která umřela dva měsíce po něm. Díky ní jsem ve svých devatenácti – v roce 1997 - poprvé v životě přijel na Hronov a účastnil se dílny Sergeje Fedotova.
Jak jste znal a poznal profesora Císaře?
Byl to člověk, který mě naočkoval divadelní terminologií a přemýšlením o divadle, o divadelním představení. Když jsem se chodil dívat na soubory, které se dostaly až sem - a že jsem chodil na všechny -, tak jsem až na jeho rozborových seminářích pochopil, že když člověk nějaké představení vidí, ještě neznamená, že mu rozumí a že o něm umí a dokáže mluvit. A to pan profesor uměl. Uměl nabrnknout v člověku strunu, aby se v inscenaci orientoval a přemýšlel o ní. Uměl ji popsat, uměl pojmenovat témata, analyzovat ji, interpretovat. Díky němu o divadle přemýšlím jinak, než kdybych se s ním a jeho myšlením a neuvěřitelně nabíjejícími mluvními projevy nesetkal.
Ale na Hronov mám řadu dalších důležitých vzpomínek a iniciačních zážitků. Vybavuje se mi kouzelná Ema Zámečníková a její Milá sedmi loupežníků, samozřejmě Horor a večery v Tritonu, kde se hrálo na kytary až do rána. Nejčastější slovo všech písniček, které se nesly Jiráskovým Hronovem, bylo „zabili“. To mi utkvělo, ani nevím proč. A včera před Tritonem jsem zase viděl několik desítek lidí v kruhu kolem ohně, s kytarami a různými chřestítky, a zase zněly ty samý písničky jako tehdy. Deja vu. Paráda. Až mě to dojalo.
Jak jste se dostal – či spíš rozhodl – přihlásit na dílnu Sergeje Fedotova?
Já jsem chtěl jít tehdy na JAMU – o DAMU jsem věděl, že Praha by mě semlela -, tak když jsem si podával přihlášku, doporučila mi Karla Dörrová, ať jdu předtím na Fedotovovu dílnu, která mi v herectví hodně pomůže, nakopne mě. A musím přiznat, že se tak stalo.
Co vám dílna Sergeje Fedotova dala?
Naučil jsem se hrozně moc o pohybu, o herectví, o cítění se během představení, o herecké partneřině, o prostoru… Naučil mě cítit a vnímat atmosféru. Určitý čas se ze mě stal „zarytý“ fedotovec. Naštěstí když jsem se pak dostal na JAMU, kde jsem potkal lidi, kteří byli jiní a ukázali i jiné možnosti a cesty divadla.
Já si totiž po dílně u Fedotova myslel, že jen tak se dělá skutečné divadlo. Když jsme pak na zápočet zkoušeli s Janem Mikuláškem Macbetha, tak jsem zcela odmítal jeho stylizované formy. Řval jsem na něj, že tak se divadlo nedělá, že pravda a jen pravda, opravdovost, má na jevišti smysl a strašně jsem se s ním hádal. Až tak, že se divím, že mě nesroloval a neposlal zpátky do IKEY.
Ale pomohlo mi to, osvobodilo mě to. Zjistil jsem, že co režisér, to jiná interpretace, jiný přístup. Že v divadle je všechno možné a výsledky různých cest a přístupů mohou být dobré.
Kde jste s divadlem začínal?
V ochotnickém souboru v Moravské Třebové. Ale ten se nikdy do Hronova nedostal. Nejdál na nějakou krajskou přehlídku. Už tehdy jsem ale věděl, že mám jiné než amatérské ambice a cíle. Věděl jsem, že se nevrátím do Moravské Třebové a nebudu vést dramatický kroužek na vojenském gymnasiu, i když jsem si to jednou zkusil. Věděl jsem, že chci být hercem.
Jezdíval jsem tedy do Jaroměře, kde Milan Schejbal vedl hru Palermo, která mě naučila o herectví hrozně moc. Herectví, to je naučit se lhát, a přitom být pravdivý, či spíš působit pravdivě. Nejlepší herec je ten, který nejlíp lže. A to se skvěle naučíš při – v podstatě společenské – hře Městečko Palermo spí, kterou jsme s Milanem mnohokrát hráli.
Díky Káje Dörrové jsem se vedle toho účastnil různých dalších setkání a dílen v rámci Impulsu. Potkal jsem se tam s lidmi, co dělali dramatickou výchovu nebo působili na ZUŠkách a vyvrcholilo to dílnou s Fedotovem.
Mohl byste něco říct k oné legendární interaktivní hře Milana Schejbala Městečko Palermo spí, již mnohokrát rozehrál i na svých seminářích na JH?
Městečko Palermo spí je lakmusový papírek herectví. Rozdají se role, které nikdo jiný ve skupině nezná, stane se zločin a hráči musí odhalovat kdo je kdo, jakou má pozici ve městečku. A když je odhalen, ze hry vypadne. Pro mě to byl opravdu lakmusový papírek herectví. Zjistil jsem a ověřil si, nebo možná se naučil, že dokážu a můžu na jevišti lhát. Hrál jsem ji nesčetněkrát a naučil se mluvit a hrát tak, aby lidi uvěřili mé lži. Zůstali jsme třeba jen dva a on nebo ona o sobě věděli, že jsou tím policajtem, ale netušili, zda já jsem ten zločinec. A já se z toho dokázal vždy nějak vymotat. „Tak se jí dotkl náhodou,“ jsem třeba tvrdil. „Ale já fakt nejsem vrah…“, trval jsem zarputile na svém a koukal mu nebo jí do očí. Dělal jsem všechno pro to, abych jeho či ji přesvědčil. A většinou se mi to podařilo.
Říká se, že nejlepší lhář je ten, který si pamatuje všechny své lži…
Jo. A přesně to platí i pro herectví. Nejlepší herec je ten, který si pamatuje všechny své lži.
Říkal jste, že na JH se člověk naučí víc než na JAMU…
Hlavní poznání, proč mám rád JH, vás možná překvapí. Ale na JH zjistíš, že to, co jsi dělal, se dá udělat znova a líp. To je hrozně důležité. V profesionálním divadle tohle není možné. Možná zjistíš, že se to dalo udělat líp, ale už to nelze změnit, už to nelze zopakovat. Kdežto mezi amatéry můžete vždycky začít znova a úplně jinak, od píky.
Amatérské divadlo a JH zvlášť je zkrátka radost. I proto, že to není soutěž. Je tady mnohem víc pestrých lidí, kteří něco umějí a předávají, než potkáš na uměleckých školách za celé studium.
Co je dnes pro vás herectví, proč se stále ještě – obzvlášť s těmito pocity – zabýváte divadlem?
No, je to jiné, než když jsem začínal. Tehdy mi šlo o to dělat divadlo za jakoukoli cenu. Teď už je pro mě důležitější s kým a jakou látku. To bych si chtěl udržet. Nechci bejt ve vleku angažmá. Tam je to tak trochu, jako bych pracoval ve Škodovce. Nechci, aby mi oznamovali role z nástěnky. To je to, co mě asi nejvíc vadí. Cítím se jako česnek do polívky. Nejsem kuchař ani spolukuchař, kterej by mohl přidat majoránku, pažitku či víc nebo míň česneku. Tím pro mě divadlo ztrácí cosi tvůrčího, co mě do něj táhlo. Vadí mi hrát estébáky, protože už mám mustr, jak je hrát. Aby to bylo trochu lidský a zároveň…
Právě o tom – a o odvrácené straně herectví – jsou Hamleti, o nichž jsem se už bavili v úvodu. Vy jste v nich hrával (v inscenaci jej nahradil Miloslav König – pozn. red.)…
Jo. Byl jsem několik let členem DNz a dodnes tam čtyři inscenace dohrávám. Když jsem se dozvěděl, že Hamleti tady budou hostovat, tak mě to zabolelo. Právě proto, že jsou tady. Hrát v nich zde by pro mě bylo obrovské zadostiučinění. Bylo by to pro mě jakési uzavření kruhu, do kterého jsem kdysi tady vstoupil.
Hamleti jsou přesně ta inscenace, co tu měla – vzhledem k tématu a formě zpracování – být. Ne Mýcení, ne něco jiného ze současného repertoáru, ale Hamleti. Jsou o nás, hercích, i o nás, Hronovských. Divadlo je pro nás vášeň i prokletí.
Jakou touhu či sen tedy máte jako herec právě teď?
Když je člověk mladej, chce se zabývat existencialismem a násilím, ale teď toužím po nějaké komedii. Mně se nedávno několik nocí po sobě zdálo, že mě Ondra Sokol zkouší do své Partičky. A probudil jsem se naprosto skvěle. Improvizace je ohromně zdravej divadelní sport. Doporučuju každýmu. Odehrává se teď a tady a ty musíš reagovat. Nepovede se, neva, jede se dál. A to mě chybí. Navíc sranda je dnes velmi potřeba. Vlastně nejen dnes. Vždycky.
Byl byste schopen a ochoten vést na JH seminář/dílnu?
Kdybych tu měl dílnu, byl bych šťastnej. Ale i když mám šílenou touhu něco předat, nevím, o čem by byla. Rozhodně bych nechtěl předávat fedotovovské postupy. Spíš to, co jsem zjistil a naučil se potom. Na JH jsou lidi, kteří klidně můžou přeskočit jakékoli herecké školy, jsou často vybaveni víc, než absolventi divadelních fakult, neřkuli konzervatoří. Právě s těmi bych se rád setkal a předal jim něco ze svých zkušeností. Ovšem, zda by byl zájem, to netuším.
