Sedíte ve třídě, přijdou čtyři herci a vy najednou zíráte jako mladý býček na čerstvě natřená vrata na to, jak z osmi končetin vzniká živoucí bytost. Začíná se pohybovat, hrát situace, komunikovat s okolím a rázem jste součástí příběhu, který jako zázrakem vznikl před vašima očima. To byl první dojem z výuky semináře L-A-M.
„Původně jsem chtěl, aby v názvu semináře vůbec nebylo slovo loutka. Slovo loutka lidi často odrazuje. U nás v Čechách se má za to, že loutkové divadlo se rovná divadlu pro děti. Většina lidí si představí Spejbla a Hurvínka nebo Kašpárka a Draka. Historicky nebylo loutkové divadlo rozhodně určené dětem. Loutka není jenom o nitích, vahadlech, Spejblech a Hurvíncích. Loutka je způsob myšlení,“ říká lektor Josef Chozé Jelínek.
Vysvětluje, že se rozhodl přistoupit k semináři nekonvenčně. Konvenční způsob podle něj znamená, pracovat v průběhu času s většinou typů loutek od marionet po maňásky. Nebo používat nejrůznější materiály a vytvářet z nich loutky. Jeho představa vychází z toho, že loutkáři můžeme být všichni. „Vždyť už jsme všichni loutkáři byli. Jako děti jsme si přece hráli. Všichni jsme vodili panáčka anebo špalek a dělali, že je to někdo jiný. Na mém semináři se budu snažit právě tohle v seminaristech probudit. Nejde nám tudíž o to, perfektně se naučit vodit marionetu nebo maňáska, ale začít loutkářsky smýšlet. První den jsem nedal frekventantům do ruky jediný předmět. Všechno museli vytvářet ze sebe. Jako loutkáři máme jednu výchozí loutku, a tou je naše tělo, především naše ruce. Právě ty musíme perfektně ovládnout, pokud budeme chtít dělat loutkové divadlo.“
A co dál? V pondělí Chozé uzavřel ruční epopej a slíbil, že na řadu přijdou nějaké loutky. „Za chvíli vezmeme do ruky plyšáky a začneme je vodit. Je to jedna z nejlepších loutek – typ Manekýn. Paňák bez jakýchkoliv vodících prvků, kterého vodíme rukama. A každý ho má doma. Opět se tím vracíme k dětským hrám – ale jsme dospělí, takže můžeme uvažovat za hranicemi, a mantinely vlastní psychiky si rozšiřovat víc a víc. Můžeme například s plyšáky dělat prasárny a nikdo nás za to nesprdne,“ je si jistý lektor.
Je nadšený z toho, jak jsou seminaristi šikovní. A jak se to projevuje? „Člověk si připraví práci na dva dny a seminaristé ji zvládnou za jeden. Má připravená nějaká cvičení na pochopení určitého principu a vůbec je nepotřebuje.
"Frekventanti našeho semináře na to přijdou sami a hned." Na Jiráskově Hronovu má lektor velkou výhodu v tom, že jeho studenti se na výuku těší. V běžném životě učím dramatickou výchovu na Západočeské univerzitě studenty, kteří mají jeden semestr práce s předmětem a loutkou, vše mají zhuštěné do víkendového workshopu. Moc je to nebaví a chtějí to mít rychle za sebou. Myslí si, že bude přednáška o loutkách a budou vodit určité typy loutek. Pak vždycky koukají, co všechno děláme. Od počátku se k předmětu staví více či méně negativně. Tady na Hronově jsou všichni dobrovolně a s nějakým zájmem. A to je výborná výchozí pozice pro všechny lektory.“