Je to pro nás takové vyklouznutí z denní rutiny

9.8.2024

Docela drsný zážitek… jak dlouho po představení odstraňujete následky?
Tereza: Záleží na tom, jak máme velký uklízecí tým. Tady moc velký tým nemáme, takže asi tři čtvrtě hodiny.
Jakub: Se sprchou. A košile musí do sava.

Jak jsem se dočetla, je to experiment mladé části souboru. To znamená, že jste si to vymysleli vy – společně?
Tereza: Je to autorské představení.
Jakub: Byl to nápad Terky.

Jakým způsobem jste to připravovali?
Tereza: My hrajeme klasické pohádky každých čtrnáct dní od října do března. A Kuba dal návrh, jestli bychom neudělali nějakou drobničku. Tak vznikl prvotní nápad.
Jakub: Udělat něco, co se nám do sezóny nehodí, abychom měli něco navíc, něco svého.

Kolikrát jste hráli? A jaké byly ohlasy?
Tereza: Teď hrajeme podesáté. Některým lidem je špatně, někteří se u toho řežou smíchy, berou to s odstupem. Každý to vidí jinak. Kamarádka brečela dva dny. Asi záleží i na osobní zkušenosti. 

Je to vlastně velice specifický typ loutkového divadla, kde využíváte jako loutky kuchyňské náčíní a potraviny jako loutky. Už jste někdy předtím pracovali s tímto typem materiálu?
Tereza: Já jsem párkrát hrála s Přespolníma klukama a ti taky používají spíš objekty a materiály než loutky. Takže jsem k tomu přičichla.
Jakub: Mě zas k tomu dovedl seminář na loňské Chrudimi s Jakubem Maksymovem. 

Jak se na to dívám, použili jste doslova „co dům dal“.
Tereza: Přesně tak, kromě mačkadla na brambory, takovou věc já doma nemám. 

Proč jste zvolila tohle téma? Určitě se někdo bude ptát, zda máte nějakou vlastní zkušenost, cítíte nějakým problém vyloučenosti z kolektivu, nebo je to čirá fantazie? 
Tereza: Náš prvotní nápad byl Otesánek, to spojení s jídlem. Jinak já pracuju ve školce a tam vždycky slýchám, jak se matky baví s dětmi. Myslím, že některé věci, které jim řeknou, mohou mít efekt do budoucnosti. Myslím, že každý z nás se setkal s nějakou větou, která mu někdy ublížila. Takže inspirace je sebraná porůznu, něco je vlastní zkušenost, něco věci, které člověk zaslechne kolem sebe…

Jak jste říkala, někdo to bere jako legrácku, někdo to prožívá. Má to částečně psychoterapeutický rámec, takže se někdo může s těmi pocity ztotožnit. Je to příběh outsidera, na kterého padá jedna rána za druhou a nemá ze života žádnou radost. 
Tereza: Přesně tak, tyhle momenty jsme chtěli vyzdvihnout.

Takže ten závěr je pro ni určité osvobození?
Tereza: V podstatě ano. Ale my jsme rádi, když si to každý divák vysvětlí podle svého, jak mu to sedí. Takže klidně to může být tak, jak říkáte, nebo úplně jinak.

Připravujete nějaký další experiment?
Jakub: V plánu na příští rok to určitě máme, chceme pokračovat, protože nás to baví a je to pro nás takové vyklouznutí z denní rutiny klasických loutkových pohádek.

Ptala se Jana Soprová

Loutková scéna Radost Strakonice

Zpět