Je v pořádku cítit se někdy špatně

3.8.2026

Jak vznikala autorská inscenace Vemněles? Byl na začátku konkrétní příběh nebo nápad?
Jeden jasný prvotní nápad asi ani určit nedokážeme. Byl to dlouhý proces, který vycházel z našich společných asociací, improvizací a rozhovorů. Přinášeli jsme různé obrazy, situace a pocity a postupně se ukazovalo, co se v nich opakuje a co je pro nás společné. Z toho začala vystupovat témata, která jsme chtěli řešit a předat dál. Nevznikalo to tedy tak, že bychom si nejprve řekli, o čem přesně budeme hrát, a potom podle toho napsali příběh. Spíš jsme téma během práce teprve objevovali.

Inscenace otevírá téma přijetí, bezpečí a hledání sebe sama. Co byste si přáli, aby si z ní odnesli především mladí diváci?
Asi hlavně to, že je v pořádku necítit se vždycky dobře. Člověk nemusí mít všechno vyřešené a nemusí se za svoje pocity stydět. Je důležité o nich mluvit, sdílet je s ostatními a vědět, že na ně nemusíme být sami. V inscenaci je podle nás také určitá naděje – možnost, že se člověk dokáže přes těžké období někam posunout nebo se skrz něj dostat. Konec jsme ale nechali záměrně otevřený. Nechceme divákům říkat, co přesně se stalo nebo kam postavy odcházejí. Každý v něm může vidět něco jiného a vztáhnout si ho ke své vlastní zkušenosti. Právě to je pro nás důležité: aby představení nenabízelo jedinou správnou odpověď, ale otevřelo prostor k přemýšlení nebo k rozhovoru.

Název Vemněles je velmi neobvyklý. Co znamená a proč jste si vybrali právě tento název?
Jeho význam necháváme stejně otevřený jako celé představení. Může v něm zaznít „ve mně les“, ale také třeba „ve mně lez“. A právě tahle nejednoznačnost se nám líbí. Název může evokovat něco, co je uvnitř člověka, roste tam, šíří se nebo ho zevnitř narušuje. S tím souvisí i postava nebo motiv lýkožrouta. Nechtěli jsme, aby byl jeho zvuk úplně konkrétní a snadno rozpoznatelný. Měl působit jako něco neurčitého, nepříjemného a naléhavého, co přichází zvenku, zevnitř nebo odevšad najednou. Proto jsme zkombinovali několik různých zvuků, aby nevzniklo jen jednoduché chroupání, ale spíš pocit něčeho, co se postupně přibližuje a nedá se přesně pojmenovat.

Inscenace už uspěla na několika přehlídkách. Přinesla vám setkání s publikem a porotami něco, co inscenaci posunulo dál?
Určitě ano. Dnešní podoba je dost odlišná od té, se kterou jsme přijeli na první přehlídky. Výrazně jsme upravovali scénografii. Původně v ní bylo mnohem víc lesa, ale postupně jsme zjistili, že už je ho možná příliš a některé významy spíš překrývá, než aby je podporoval. Po přehlídce Wolkrův Prostějov jsme hodně změnili také úvod a dál jsme pracovali s tempem celého představení. Pozměnila se i řada jednotlivých scén. Snažili jsme se, aby z nich lépe vystupovala témata, o kterých chceme mluvit, ale zároveň aby inscenace neztratila svou otevřenost. Zpětná vazba pro nás nebyla návodem, co máme přesně udělat. Pomohla nám ale uvidět představení očima někoho, kdo stojí venku a neprošel s námi celým procesem zkoušení.

Jste soubor složený převážně ze studentů. Jaké výhody a obtíže taková spolupráce přináší?
Největší výhodou je určitě to, že jsme kamarádi. Divadlo je pro nás společná radost a sdílený kreativní proces. Dobře se známe, můžeme si navzájem důvěřovat a společně zkoušet věci, u kterých předem nevíme, jestli budou fungovat. To je pro autorskou tvorbu hodně důležité. Složitější je především organizace. Jsme studenti, každý máme jiné povinnosti a není snadné najít termín, kdy se můžeme sejít všichni. Určitou roli hrají také finance. Když se nakoupí rekvizity, většinou tím výdaje nekončí a pořád je potřeba něco doplnit nebo nahradit. Snažíme se proto pracovat úsporně a co nejvíc využívat věci, které už máme. 

S čím přijíždíte na Jiráskův Hronov?
Většina z nás už na Hronově několikrát byla, takže se těšíme na známou festivalovou atmosféru, na setkávání a sdílení s dalšími lidmi, kteří se věnují divadlu. Hodně z nás je také přihlášeno do seminářů, ze kterých chceme čerpat další inspiraci. A samozřejmě se těšíme i na všechny ty drobnosti, které k Hronovu patří – například na sýrový talíř v Tritonu.

‌

autor: Honza Švácha / foto: Ivo Mičkal

RATATAVERITA, Veveří

Zpět