Ještě jsme se nenabažili vymýšlení vlastního světa

9.8.2026

Soubor Krvik Totr znám strašně dlouho a jsem ráda, že jste se po dlouhé době v roce 2022 vrátili k tvorbě. Přece jen jste už staří bardi – co se změnilo ve vaší tvorbě od té osmé třídy, kdy jste začínali?
Tom: Od osmé třídy se toho změnilo opravdu hodně…

Petr: Vracejí se Rusové…

Tom: Československo se rozpadlo. Ale ptala ses na naši tvorbu. Myslím, že už umíme líp editovat texty.

Petr: Možná nejen editovat texty, ale i vyhmátnout tvar. Pamatuju si, že když jsme začínali, byly to všechno takový náhody. Dnes lépe umíme editování nejen textů, ale i nápadů. A při psaní mnohem více vnímáme jejich možnosti.

‌

Ale stále vycházíte z nonsensu, baví vás hrát si se slovy. Chvílemi mě to až navádí ke dvojicím jako Voskovec a Werich. 
Tom: To jsem docela rád, protože v té osmičce jsme si říkali, že jsme Voskovec a Werich nové doby, a nakonec se k nim prostařujeme.

Peter: Vlastně jsme dnes už starší než oni, když končili.

‌

Když jsi naťuknul, jak se doba mění, že se vracejí Rusové, tak mě napadá otázka – nesměřujete k politickému kabaretu?
Tom: Už před dvaceti lety po nás chtěli, abychom byli satiričtější, ostřejší. 

Petr: A pan profesor Císař nám k tomu řekl: „Vykašlete se na to, dělejte si to, jak chcete.“ 

Tom: Taky říkal, že český kabaret byl vždycky trochu lyrický. A pokud jde o politiku, úplně do toho nechceme jít, ale nebráníme se tomu. Když to tam padne, stát se to může. I některé texty, které máme v šuplíku, se k tomu nabízejí. 

Petr: My jsme s Tomášem vždycky ty politický věci spolu parodovali, můžeme to dělat, ale vlastně nechceme. Ne proto, že se nás to netýká, ale my se prostě ještě nenabažili vymýšlení vlastního světa. To tvůrčí hledání ještě není vyčerpaný a hrozně nás baví. Politika, to je častuška, je to všechno dočasný, když komentuješ politiku. A to nechceme dělat. Ale upřímně si myslím, že nás to čeká. 

Tom: A pokud jsi vzpomínala Voskovce s Werichem, tak jsme v tom stadiu bezpředmětného humoru, oni pak to pojmenování popřeli. Ale dnes se zaplaťpánbu nestřílí do dělníků, což je tehdy naštvalo, a začali dělat takové věci jako Osel a stín nebo Caesar. A jak říká Petr, ještě máme čas.

Petr: Já jenom chci říct, že už se několik let bavíme o tom, že bychom chtěli dělat podcasty jako parodii na rádio.

Tom: Takhle jsme ostatně začínali…

Petr: Mohli bychom tu politiku komentovat. Takže nějakou tu potřebu máme, ale nemáme na to čas. Myslím, že si to ten čas udělá sám. Najednou to přijde, až bude potřeba.

‌

Když jsem mluvila o politice, tak to ode mě byla taková provokace, ale myslím, že máte v ranci spoustu současných témat – ať už se to týká genderu, korektnosti, nebo propojení filosofie s úplnýma hovadinama. Že se toho třeba jen lehce dotýkáte, ale funguje to. 
Petr: Ptala ses na politiku, ale ta společenská témata jsme vlastně dělali vždycky. 

‌

Vy jste měli vždycky nějakou část muzikální, pamatuji si na legendární skupinové LIHO s kolujícím alkoholem a doprovodem kytar, ale díky příchodu Sonii se podařilo povznést tu hudební stránku v podstatě na profi úroveň. 
Petr: Ve skutečnosti je to už od nepaměti… Filip s námi byl zhruba do roku 2005 za hudbu a Sonia je s námi už přes dvacet let. 

‌

Jak pracujete na písničkách a na textech?
Tom: Píšeme s Petrem všechny texty a pak je předáme k zhudebnění Sonie. Jak víme, ona dokáže zhudebnit všechno. Zkrátka, texty vznikají odděleně od muziky.

Petr: Jsme hodně vypsaný, takže hned píšeme final. Není první verze, která se dopracovává. Změny jsou minimální.

‌

Tedy hned vzniká pevný text, který se nemění? 
Petr: Ano. Píšeme v hospodě, ve vlaku, jak to přijde, a vůbec nemyslíme na to, jestli se to někam hodí. Píšeme, jak to přichází. Dřív jsme z toho sestavovali rovnou kabaret, různě jsme jednotlivé části přesunovali, teď nezačínáme divadlem, ale scénickým čtením. Začali jsme číst povídky, zpívat písničky z papíru, dva roky jsme testovali, jak to na lidi funguje. Po těch letech jsme si sedli a dali dohromady tohle pásmo z věcí, které byly všechny vyzkoušené. Pak jsme skutečně začali zjišťovat, jestli ty věci jdou k sobě. To byla první dramaturgická práce na kabaretním pásmu, protože dřív jsme se s tím moc nepárali. Prostě jsme to tam nasypali, jak to přicházelo. V různých představeních to pokaždé bylo trochu jinak, někdy to fungovalo, někdy ne. Ale tady jsme si to velice pečlivě sepsali, zkoumali, poprvé je to v tomhle smyslu promyšlený kabaret. Spíše intuitivně jsme cítili, že to funguje. Sami to vlastně nechceme pojmenovávat. Pořád je to kabaret a měla by to být otevřená prča. A máme pocit, že bychom tahle chtěli pracovat dál, protože času a sil je tak málo a je spousta dalších věcí, které chceme ozkoušet. Komický je, že Praha už všechny tyhle věci zná a nebaví je to, tak jsme to zatím hráli jen čtyřikrát na festivalech. 

autor: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal

Krvik Totr, Praha

Zpět