Jsme dva lidi na jedné lodi

30.7.2023

Ředitelka KIS Hronov Šárka Čmelíková se podle vlastních slov dostala k divadlu přes show business a modeling (zahrála si mj. ve filmu Fotograf a jako maskérka a vizážistka se podílela na několika projektech). Jako maskérka přispěla i k letošnímu zahajovacímu představení DS Jiráskova divadla, které uvedlo legendární Lucernu. I když je v jednom kole, našla si čas na rozhovor. Bez ní by to totiž nešlo – vždyť je jednou z nejdůležitějších organizátorských osobností festivalu!

Nejste v čele KIS Hronov ještě příliš dlouho, ale už jste tu v souvislosti s Jiráskovým Hronovem zažila spoustu perných chvil. Vzpomenete si, jak to začalo? Jak jste do toho vskočila?

Vskočila jsem do toho rovnýma nohama, skoro bych řekla po hlavě do mělké vody. A to přímo do jubilejního devadesátého ročníku. Představovali jsme si to jako krásný kulatý ročník, ale – člověk míní, pánbůh mění, jak se říká. Přišla korona, což bylo pro divadlo dost špatné období. Nevěděli jsme, co bude. Nikdo takovou situaci neznal, nikdo nevěděl, jak a kdy to skončí. Všechno se měnilo ze dne na den. A nás čekala devadesátka, kterou jsme si chtěli vymazlit, ukázat se.

Ale nakonec to dopadlo dobře, pokud se pamatuju?

Myslím, že jsme to dali. Byla připravena spousta variant, včetně on-line vysílání, on-line streamů, což by bylo podle mého nešťastné. Rozhodně jsme se nechtěli stát těmi jmény, která budou spojována s tím, že přerušila kontinuitu Jiráskova Hronova. Říkali jsme si, že to jeden rok vydržíme, zabojujeme… Ale ejhle, nikoho nenapadlo, že se to protáhne i do dalšího roku. Loňský rok už byl v pohodě. Nicméně, abychom úplně nevyšli ze cviku, na slavnostní zahájení loni začalo po dvaceti letech pršet. Ale to je příroda… Zatím ale myslím, že se daří a snad se bude dařit i dál. Musím to zaťukat na tvrdé.

Nahrála jste mi na další otázku: něco se naplánuje, pak je najednou všechno jinak. Jak to zvládáte psychicky, jak se s takovými věcmi vyrovnáváte? Jste kliďas?

Já jsem kliďas. Dokázala bych tvrdit, že jsem zjemněný cholerik. Dřív jsem byla hodně cholerická, ale dnes si myslím, že to nestojí za to. Člověk nic nevyřeší, když tady bude lítat jako vystřelený balónek, naopak ty ostatní znervózní, a ničemu to neprospěje. Je fakt, že je mi vždycky líto, když něčemu věnujeme hodně úsilí, a pak se to třeba musí zrušit. Ale stane se, nic se nedá dělat. Máme samozřejmě vždycky suchou a mokrou variantu, ale stane se, že na poslední chvíli je třeba něco přenést z plenéru dovnitř a my už nemáme místo, protože se všude pracuje nebo hraje. Tak jen doufám, že nám počasí letos bude přát. Zatím s ním docela dobře komunikujeme, pereme se o mraky.

Co je pro vás při přípravě či realizaci festivalu nejobtížnější?

Já se přiznám, že nejsem úplně papírový typ, takže pro mě jsou nejtěžší takové ty papírové záležitosti, aby člověk měl všechno podložené tak, jak má mít. A na to se musím soustředit. Bylo by pro mě složité starat se třeba o ubytování, což mají naštěstí na starosti dámy z informačního střediska. Pamatuji si z dob své produkční práce, že právě ubytování byla velká zátěž. I když jsme rezervovali ubytování, bylo nám potvrzeno, stalo se, že na to zapomněli, a najednou nám stálo před hotelem dvacet lidí, kteří neměli kam jít. Mám z toho fobii dodnes. Ale jinak je to práce pěkná. Komunikujete s lidmi, kteří u vás chtějí hrát, nabídnou vám koncert, divadlo – na to se těším.

Vzpomenete si na nějakou kuriózní situaci minulých ročníků?

To ani ne. Jen občas vzpomeneme s Honzou Julínkem na dobu, kdy tady byl prvním rokem. Já jsem tehdy dělala v Informačním centru. Řešili jsme nějakou aplikaci, kterou jsem měla naplňovat. S Honzou jsme se tehdy neznali a nad tou aplikací jsme se hodně neshodli, dost jsme se pohádali. Pro něj musela být dost tvrdá informace, když se po dvou letech měnil ředitel KIS, že novou ředitelkou bude ta paní, s kterou se tehdy pohádal... Ale myslím, že nám to dnes funguje velmi dobře. 

Dám vám stejnou otázku jako včera panu Julínkovi. Jak máte rozděleny kompetence? 

Trošku mi to připomíná tu manželskou hru na svatbě, kdy ti dva sedí zády k sobě, zvedají botu a zkouší se, zda se shodnou nebo neshodnou… No, my máte kompetence celkem jednoduché, Honza s něčím přijde, a já mu řeknu, že mu to nezaplatím… (smích) Samozřejmě, zjednodušuju. Jsme dva lidi na jedné lodi – a i když jsme každý od jiného organizátora, víme, že jsme jeden festival, jedna loď, a musíme tedy spolupracovat. Honza má v kompetenci divadelní žatvu, hlavní divadelní program. Na naší straně je doprovodný program – mj. vlastní program bude mít zdejší knihovna a v Dominu budou hlídat děti. A pak je tu produkční a technická část, navezení techniky. Zkrátka, je třeba se postarat o to, aby každý hrací prostor měl, co má mít. Jinými slovy: technický support, prodej vstupenek, ubytování, stravování. Jinak s Honzou řešíme úplně všechno.

Jezdím na festival léta, a vždycky mě další rok zaskočí, že zde ubývají jak ubytovací kapacity, tak možnosti stravování… například letos zavřená Bašta.

Mě ta Bašta taky zaskočila, ptala jsem se pana majitele, který plánuje otevírat na některé akce během roku, zda neotevře na JH, ale řekl ne. Už od loňska jsem ukecávala jednoho místního pána, který dělá velice dobře catering, aby zvážil, jestli by něco nevymyslel pro JH. A on mi v úterý před festivalem zavolal, že by do toho šel, a jestli pro něj mám místo. Že by nabídl nějaká jednodušší jídla. Nabídla jsem mu terasu Jiráskova divadla – a tak vznikla festivalová GULÁŠOVNA, kterou budeme letos zkoušet. Uvidíme, jak se to popasuje s programem v divadle. Když to nezkusíme, nebudeme vědět…

Tak jen po divadelnicku popřeju ZLOMTE VAZ! A ať přeje počasí..

Čert vás vem!

Ptala se Jana Soprová 

Šárka Čmelíková

Zpět