K hravosti stačí cokoliv

3.8.2025

Když jste připravovali tuhle inscenaci, byli jste spolu v lese?

Pavel: Podle mě ne – teda byli jsme spolu různě leckde, ale při tvorbě inscenaci ne.

A jak jste přišli na ten rámec? Bylo východisko Perníkajda, nebo ten čundr?

Bára: Východisko bylo Perníkajda. Měli jsme variantu s pečením: bába si peče perník a láká na to ty dětičky.

Pavel: Původní idea byla, že by Lejča pekla perníkovou chaloupku přímo na místě v troubě, sestavovala by ji a kupovala si děti bonbónama.

Lejča: To nám ale pořád nefungovalo, a tak jsme hledali dál.

Bára: Řešili jsme jako téma hlad a chudobu – tím nám tam naskočil chleba, a od něj se nám to odrazilo.

Pavel: Taky jsme vycházeli z toho, že existuje dřevorubecký chleba, a to že by mohl být ten dřevorubec. Šli jsme do supermarketu a nakoupili největší množství pečiva, co jsme kdy nakoupili. Zkoušeli jsme, co s pečivem jde dělat a co nejde – a rychle jsme zjistili, že to není nosné pro všechny postavy.

Bára: Když jsme pak vymýšleli, jak pojmout ty další postavy, vznikl kolektivní nápad, že by to mohlo být na čundru.

Pavel: Ono bylo vůbec všechno kolektivní nápad.

Bára: A tím pádem se další loutky staly z ostatních čundráckých potřeb.

Pokud se nepletu, tak po Loutkářské Chrudimi jste zapracovali, že se Jeníček a Mařenka z chlebů řežou přímo na místě…

Pavel: To nám tehdy navrhla Míša Homolová – a my jsme, myslím, už tam říkali, že je úplná hloupost, že nás to nenapadlo předtím.

Kolikrát už jste to hráli?

Soubor: Asi třicetkrát.

Pavel: Když jsme začali dělat pohádky, tak kvůli tomu, že jsme chtěli mít nějakou hravost – ukázat, že si děcka můžou hrát jakkoliv s čímkoliv a vytvářet příběhy. Že k tomu nemusejí mít vyřezaný loutky za spoustu tisíc.

‌

autor: Michal Zahálka / foto: Ivo Mičkal

Divadlo Brambůrky

Zpět