95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Kachny jsou ti druzí
1.8.2022
O jedné z festivalových inscenací jsem se dopředu doslechl, že člověku dlouho trvá, než mu dojde, že je daný kus chytřejší, než vypadá.
O jedné z festivalových inscenací jsem se dopředu doslechl, že člověku dlouho trvá, než mu dojde, že je daný kus chytřejší, než vypadá. O turnovské inscenaci jménem Ten, co se nepovedl to, myslím, platí velice výrazně. Jelikož se tak nějak automaticky neubráním a k dětskému divadlu přistupuju trochu jinak než jen jako k estetickému tvaru (aniž si zároveň myslím, že bych nějak rozuměl pedagogickému rozměru celé věci), docela dlouho mi trvalo smířit se s dojmem, že interpreti jsou na takovýhle formát přeci jen už trochu staří: povšechná roztomilost, sborová recitace, secvičené pohybové etudy a vůbec jakási celková „naučenost“, ale zároveň trochu ledabyle provedení…
S rozvíjejícím se příběhem jsem ale na hru postupně zčásti přistoupil – ta „naučenost“ je reflektovaná (rozvíjí škodlivou uniformitu kolektivu) a čím dál tím jasnější individualita hlavního hrdiny (i díky autentickému, ale přitom zároveň dovednému hereckému výkonu), spolu s přeci jen „dospělejšími“ prvky typu kachní psycholožky, dodávají celku kontury, které zpětně leccos osvětlí. A ta výpověď – jakkoliv v souladu s Andersenovou předlohou – o tom, jak je leckdy přínosnější odpovědět si na otázku, kdo vlastně jsme, místo toho, abychom se za každou cenu snažili zapadnout, je nesmírně silná.
Kus pocitu, že už by interpretům možná přeci jen mohl být vlastní i o něco dospělejší styl, mi ale, přiznám se, zůstal (asi i vinou písňových textů, které kvalitativně sahají od kategorie „velice slušné“ po kategorii „banální a infantilní“). Nakonec jsem však viděl dost autentické výpovědi a ani náznak nějaké hry na efekt a podbízení – což je pro mě při takovém bloku z dětské scény hodnota z nejvyšších. Díky za to.
Michal Zahálka
