95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025

Každá informace je šíp aneb Nejhorší divadlo na světě

8.8.2021

Nedašovští nezklamali. Přivezli inscenaci a vůbec typ divadla a přístup k němu, které nesnese srovnání, anebo – srovnáváte-li je téměř s čímkoli či kýmkoli –, nemůžete dojít k jinému výsledku než absolutní dno.

U nás má underground vesměs dobré jméno, známe především to velvetovské – sametové podzemí, odkud vzešly osobnosti, jichž si často vážíme. A nemyslím jen Lou Reeda, Plastic People či Ivana Magora Jirouse, ale třeba i graffiti, hip hop či butó. Anebo Petra Marka a jeho Láhor Soundsystem, kteří na JH několikrát vystoupili. Ale ten živý, ne-artový underground, který žije a bublá mimo sledované kulturní proudy, je mnohem bohatší, strukturovanější, širší. Z účastníků nedávných JH mě napadá náchodský Dred a v širším českém divadelním (a částečně hudebním) kontextu teplická Vyžvejklá bambule.

Jsou to jedinci či party, kteří ve své tvorbě otiskují sami sebe a skrze sebe své okolí, své - začasté divné a okrajové – vidění světa, své bytí. Podávají tak zprávu o stavu světa víc, než vyšlechtěné artefakty, ať divadelní, tak hudební, výtvarné, literární či jiné. Moc nepřemýšlejí, jak je na jeviště či jinam přenést, zkrátka je do prostoru v nějaké formě chrstnou a nestarají se. Baví se a žijí stejně tak na jevišti, jako mimo ně. Nebo naopak, jak žijí, tak se na jevišti projevují. Proto – ať od nich vědomě či zcela nevykalkulovaně – vidíme na scéně nejen herce, kterým v mnoha případech není slovo rozumět a kteří se tam plouží jak žirafy po obrně, ale i malé děti s rohlíkem v rukou či rostliny v květináči anebo živé psy, kteří se jen tak proběhnou scénou či usadí při erotické scéně na gauči a hledí na kopulující dvojici.

Zkrátka divadlo jako jev, představení jaké svébytný druh veřejného bytí a komunikace. Jste-li ochotni toto podstoupit, jste-li ochotni vnímat takové dění ne jako divadlo s jeho zákonitostmi a limity, ale jako antropologický projev prvobytně pospolného člověka dneška, pak jste připraveni číst další řádky. Pokud ne, pokud je pro vás divadlo umělecký projev, který má tisíciletou tradici a dospěl k nějakému poznání a nezbytnostem, pak už dál nečtěte. Nedašovské Divadlo Doh()ry a jejich hora bez jsou totiž nejhorší divadlo světa a nic se s tím nedá dělat. Najdete tam tolik chyb, nedostatků a omylů, že se snad ani nedopočítáte.

Ale „ti druzí“, pro které divadlo není jen výrobek, který lze měřit a hodnotit, pro ty zde podávám zprávu o dalším kmeni divadla podivínů, autistů a excentriků, jakými byli či jsou nejen zmínění Dred či Vyžvejklá bambule, ale i Lantovo Divadlo Dr. Krásy, Zelinkovo Teď nádech a leť či prostomyslný pan Nemrava se svou Popartovou písní, abych zabrousil i mezi účastníky letošního JH.

V inscenaci – ano, jde o řádnou činoherní inscenaci s fixním textem a situacemi – se ocitáme v roce 2078, kdy se v městě zvaném Magnetovsk rodí a žijí lidé bez nohou a jsou pak nadnášeny magnetickou rezonancí. Nemají v podstatě nic na práci, jen si musí občas dobít kredity, aby měli dostatek energie. My sledujeme příběh Glena, jehož jméno je odvozeninou zkratky GLN - Globální lesní netvor, což je jakási nespecifikovaná firma, podle níž jej jeho rodiče pojmenovali. Glen má neúspěšnou kapelu, ale jednou na koncertě svého death metalového idolu je vržen do jiného světa, ve kterém není magnetismus a on ztrácí možnost se pohybovat. Záhadná postava zvaná List s černobíle pruhovanýma nohama – To jsou divný hadi, co tě nosí, říká Glen – jej dopraví (vlastně dotáhne, což je zobrazeno statickou chůzí směrem doleva, při níž se v pozadí zleva doprava posouvá jakýsi hnědý kus krajiny či možná kámen) do středu této země, města či planety, kde sídlí jinde již vyhynulý druh bytostí – lidé s nohama. Vlastně jacísi vyděděnci, lidé na okraji světa („Dál už je jen horizont.“), tak trochu hippiesovská sekta, což charakterizuje i matka s dítětem, jež má jinak bezvýznamnou roli. Dystopická budoucnost, jaké jsme v různých obdobách viděli na JH (a já letos v Avignonu) ve více představeních (např. Soví zpěv). Obava o stav světa a katastrofické vize jeho nedaleké budoucnosti, jež nás dohání, je – zdá se – aktuální.

Glen se ale rozhodne vrátit do Magnitovska, což se stane skrze jedinou – opět prvobytně prajednoduchou - divadelní akci, kdy je opět Listem tažen a hora „bez“, na které se setkal s divnými lidmi s nohama, je vysunuta doprava mimo jeviště (na ŠP to bylo ještě zábavnější, neb se tam „hora“ netrefila do zákulisí a herec vylézal na jevišti). Na závěr pak Glen marně pátrá po oné ženě, jež – možná – svou kreativitou pohání energetický zdroj, z něhož jsou napájeny jejich kredity. Na jevišti se podruhé objevuje záhadná bílá postava s hady (rozuměj s nohama), kteří s ní pohybují a dřevěným strunným nástrojem v rukou. Glen se na ni podívá a zeptá se: „Kdo jsi?“

Představení končí a my nevíme. Co to Glen prožil? Sen? Nebo to bylo skutečně béčkové sci-fi s odkazy na román Den trifidů či filmy jako Já legenda, Posel budoucnosti, Útěk z New Yorku a další. Pochopitelně nelze přehlédnout odkazy na Orwellovo 1984 či Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Byl konec projevem naděje?! Těžko říct a možná to ani není podstatné. Důležitý a podstatný byl onen otisk myšlení a obav celé divadelní – nedašovské – trupy. Ale to už se dostávám hodně daleko, kam jsem ani ve svém textu dojít nechtěl.

Divadlo Doh()ry je souborem nezkalený divadlem. Lze mu vyčíst tisíce věcí a při analýze jeho práce a přístupu je to třeba. Nejen herectví, nejen výstavbu dialogů a situací, které vlastně žádné nejsou a vše je v podstatě odříkáno a ilustrováno (někdy i vtipně a mile, třeba i záměrně proti řečenému či slyšenému – např. když ve zvuku hraje kapela na elektronické klávesové nástroje, zatímco herci v rukou drží obrovské molitanové nápodoby saxofonu a basy), ale i práci s časem a srozumitelností dění, výtvarnou symbolikou, práci s prostorem a tak dále a tak podobně. Ale to bychom vylili s vaničkou i dítě. Hora bez je otisk dystopické vize světa skrze lidi žijící na kulturním a možná i společenském okraji. Lidí, kteří žijí mimo Hronovy a amatérské dění. Ale právě proto je sakra důležité, že se v amatérském světě a na Hronově objevují. A jestli hrál, mluvil či zpíval někdo dobře, či jak, je úplně jedno. Nejhorší byli všichni.

Zpět