Každý žánr je úplně svébytný vesmír

3.8.2026

Tereza Verecká je známá jako autorka divadelních her, komiksů, rozhlasových sérií, ale třeba i knihy Piš, nebo střelím, která nabízí zábavnou formou pomocnou ruku začínajícím tvůrcům a přináší 365 témat a cvičení pro tvůrčí psaní. Na Hronově ovšem vede velmi specifický seminář pod názvem Piš ušima, který se zaměřuje na možnosti rozhlasové tvorby. 

S rozhlasovou tvorbou máte rozsáhlé zkušenosti. A jste nejen zkušenou rozhlasovou autorkou, ale také režisérkou. Jak jste koncipovala tento seminář? Co byste chtěla účastníkům nabídnout?
My tenhle seminář bereme jako prozkoumávání možností, jak vyprávět zvukem. Je to takové hledání zvuku a učení se poslouchat. Ten seminář je složený jak z poslechových částí, tak z literárních autorských cvičení, která učí autora opravdu se soustředit na to, co se děje ve zvukové rovině, v běžných nebo dramatických situacích.

Jaký typ lidí se vám přihlásil? Jsou to lidé s určitými zkušenostmi, nebo úplní začátečníci? 
Je to směska, ale skvělá směska. Někteří z těch lidí mají zkušenosti s podcasty, někteří mají zkušenosti s psaním, většina z nich má zkušenost s divadlem nebo literaturou a myslím, že dohromady je to krásná směs. Zároveň si myslím, i když už jsem zkušená rozhlasová autorka, že v takových situacích jsme všichni začátečníci. Takže k tomu tak přistupujeme.

Bude mít seminář nějaký konkrétní výstup? Chcete něco natočit?
My jsme se nakonec rozhodli, že ten seminář konkrétní výstup mít nebude, protože mnohem zajímavější a přínosnější je prozkoumávání materiálu a technik, než abychom se od druhé půlky semináře hnali za nějakým výsledkem. Samozřejmě během různých cvičení mohou vzniknout zajímavé kousky, a pak to bude zcela na těch lidech, jestli je budou chtít prezentovat, nebo ne. Ale neplánujeme nic ve formě nahrávky. Opravdu se raději zabýváme autorstvím, zaměřením na zvuky, literárním autorstvím. 

Momentálně jste zadala frekventantům samostatný úkol. Co to konkrétně je?
Mají za úkol udělat zvukovou mapu jedné konkrétní všední situace. Vymyslet si situaci, která se v jejich životě opakuje, ať je to ranní hygiena, cesta od práce, nebo něco takového. Mají situaci zvukově popsat v osmi až dvaceti větách, pak si to nahlas přečteme a ostatní budou mít za úkol poznat, jaká je to situace. Měl by tedy vzniknout scénář situace, kterou sledujeme poslepu.

Tedy ne slova, ale zvuky?
Čistě zvuky, které se ozývají, aby člověk na základě jejich popisu mohl uhádnout, o jakou situaci se jedná. A zároveň v téhle fázi mají za úkol zvuky nehodnotit, nepřidávat jim žádné vlastnosti - a potom s tím budeme pracovat dál, zvuky rozvíjet v jejich různých emočních vlastnostech a následně to strouhat do úplné podstaty toho zvuku. 

Co bylo v rozhlasové oblasti vaším největším experimentem? Poslouchala jsem podcast o vaší rozhlasové sérii PoZOOr!, kde se ozývají zvuky čtrnácti zvířat. Takže odhaduji, že by to mohl být právě tento projekt...
Řekla bych, že každý projekt, do kterého vstupuju, je obrovským experimentem, protože vždycky mám na začátku pocit, že jsem úplně všechno zapomněla a že se to musím znova naučit. V každém projektu se naučím nějakou složitost, která se potom musí dělat trochu jinak než v jiných případech. Teď jsem se rok zabývala seriálem Hlubina, který má binaurální zvuk a je až cinematický, obrazový, hodně blízký filmu, a bylo to dost náročné. A třeba v mém projektu Winton nebyl sám se zase se zvukem zachází úplně jinak. Zvuk je rytmická složka a celý text je postaven na rytmice. Takže nedokážu vybrat, co je můj největší experiment. Právě teď si myslím, že největší experiment je tahle dílna.

Vy se ráda vrháte do stále nových žánrů, že...
Každý žánr je úplně svébytný vesmír a člověk se musí naučit fyzikální zákony toho vesmíru. Případně si je vymyslet, ale vymyšlený fyzikální zákon musí fungovat za všech okolností. Takže to zabere strašnou spoustu času.

Je to poprvé, co máte seminář zaměřený výhradně na rozhlas?
Ano, a je strašně zajímavé pracovat s lidmi na různých úrovních řemesla a s různými osobními přístupy. Je to pro mě nejen velká příležitost, ale i velký dar setkání s nějakým úplně jiným vesmírem. A doufám, že těch karambolů a fyzikálních zákonů, které budu muset překonat, bude co nejmíň. Ale jsem zvědavá, co přijde.

Já se s vaší tvorbou poprvé seznámila prostřednictvím inscenace vaší hry Na kamenném, kamenném poli v Divadle na Vinohradech, zaujalo mě nové jméno i příběh. Tahle hra ovšem ve vaší tvorbě zastává spíše klasičtější pozici. Potom jsem sledovala BodyVoiceBand, s kterým jste hodně spolupracovala. Ale následně jsem zjistila, že váš okruh zájmů je daleko širší, že píšete knihy, divadelní hry, básně i prózu a děláte komiksy. Máte zkrátka doširoka otevřenou náruč vůči divadlu, literatuře i rozhlasu. 
Já totiž nějak neumím říct ne nejen pracovním nabídkám, ale všem věcem, které potkávám. K většině věcí, které dělám, jsem se dostala nedopatřením. Byla to taková náhoda a najednou ejhle! Zabývám se jak divadelními hrami, tak divadelními texty, to stále pokračuje. S BodyVoiceBandem spolupracuju na inscenacích, které jsou věnované třeba Emilu Františku Burianovi, máme stále na repertoáru inscenaci Láska, vzdor a smrt, ale je to strašlivá bída vzhledem ke grantové situaci. Ta inscenace vznikla na začátku covidu, takže má špatný osud podobně jako mnoho dalších věcí z covidu. Je to inscenace velká, hojně zalidněná, čili drahá na reprízování. Ale my to nevzdáváme, stále žije. Teď ji budeme hrát 22. srpna na Kuksu. A potom se ještě zabývám knížkami pro děti i pro dospělé, prózou, dělám komiksy v autorské dvojici s kamarádem Mikulášem Podprockým, teď třeba chystám s Ester Kuchynkovou komiksovou verzi rozhlasové série Lyžák a píšu texty pro rozhlas.

Lyžák v rozhlase se prý stal doslova hitem...
Prý si to pouštějí děti na lyžácích, když je ošklivo, nebo ve třídě při takových hodinách jako výtvarka. Má to neuvěřitelný počet stažení a poslechů a já jsem za to velice vděčná. Byla to moc hezká práce a je to jedna z mých kruciálních prací, pokud jde o učení se režijnímu řemeslu. 

V oblasti komiksu jste získala i nějaké ceny… 
Získala jsem společně s Mikulášem Podprockým Cenu Muriel ve třech kategoriích za komiks Winton nebyl sám – nejlepší scénář, nejlepší kresba a nejlepší komiksová kniha. A v roce 2025 jsme získali cenu v kategorii krátký komiks za příběh Jaromíry Kočnarové, který jsme zpracovali pro Paměť národa.

To, co děláte, není jen zábavná forma, jakou by člověk od komiksů očekával, ale je to výrazný politický trend v komiksové tvorbě...
V komiksové tvorbě je to trend politicko-finanční, protože je hrozně těžké uplatit výrobu čistě autorského komiksu, takže ta témata jsou potom historická, poučná, protože tam je větší naděje následného odbytu. Ale v případě Wintona jsme do toho šli čistě z osobních důvodů, protože můj manžel a já jsme byli kamarádi s Barbarou Winton a manžela ten příběh dlouho lákal. Ona napsala o svém otci knížku Není-li to nemožné a manžel mě přesvědčil, abych vymyslela komiksovou verzi. To bylo hodně zajímavé a stálo to pět let rešerší a pět let tvorby, protože Nicholas Winton není ve skutečnosti vhodná dramatická postava. Bylo to náročné, ale objevila jsem spoustu zajímavých věcí, které tady ještě nebyly známé. Hrabala jsem se v archivech a nakonec z toho je 180 stránek komiksu, který má, myslím, vtip a spád, nejsou to žádné mluvící hlavy. A teď máme s Mikulášem Podprockým před sebou další velký komiksový projekt, na kterém začínáme pracovat na konci srpna. A je otázka, jak dlouho to bude trvat. Bude to komiksové zpracování Maryši. 

To jsou všechno velké výzvy. Máte tedy práce nad hlavu. Ale ráda bych se zeptala na jednu věc, která – jak tuším – je spíše koníčkem, a to je cestování. A to i do hodně vzdálených destinací.
Moc ráda cestuju. A teď v úterý jsem se zrovna vrátila po měsíci v Indii, stále mám strašlivý jet lag. Jsem celá pomotaná. Ale cestuju i z toho důvodu, že je to jediná možnost, jak mě přinutit přestat pracovat. Zkrátka přesadit mi hlavu do jiného květináče, než ve kterém jsem zvyklá se pohybovat. Funguje někam mě odvézt, kde nemůžu aspoň uklízet nebo si dělat starosti, co všechno nezvládnu a komu co dlužím. Takže se snažím být alespoň měsíc, ideálně dva měsíce v roce někde pryč. A vzhledem k finančním možnostem člověka pracujícího v kultuře je Indie, když se v ní umíte pohybovat, finančně dostupná. Takhle si vybírám destinace.

Putujete, nebo jste na jednom místě?
Posledních pár let jsme byli na jednom místě, ale teď zase putujeme a zjistili jsme, že je to vlastně prospěšnější pro můj mentální stav. I v tom, že člověk paradoxně neodpočívá - z toho měsíce jsme měli jen dva odpočinkové dny, jinak se každý den děly věci a zažívali jsme spoustu dobrodružství a nesnází, zdánlivě nebezpečných situací. Jsou to situace z úplně jiného ranku, než znám, a nějak mi to restartuje mozek. Je to lepší než to věčné vrtáčení se v deadlinech, ve vlastní neschopnosti psát a jiných věcech.

Prostě workoholička – s tím se asi nedá nic dělat... 
Já jsem ten zvláštní typ workoholičky, která se pořád vrtáčí v tom, že neumí nic. A že je naprosto neschopná, že to prostě nedokáže, ale že už to dávno slíbila... Takže workoholismus není v tom, že by mě ta práce hnala, ale spíše v tom, že jsem si upletla bič z viny, a toho se snažím zbavit. 

‌

autor: Jana Soprová / foto: Ivo Mičkal

Tereza Verecká

Zpět