96. Jiráskův Hronov 31.7. – 8. 8. 2026

Kde život ženin je v půli se svou poutí

3.8.2025

Recenze Kateřiny Prášilové na inscenaci Norská žena

Norská žena je v něčem poměrně typickou inscenací D. S. Antonín Puchmajer. Skrze familieoperette prosvítá jakýsi divný kabaret, žánr, který je souboru vlastní – tomu dopomáhá intimní svícení, eskamotér ve fráčku i ironické pohupování do (ve vší úctě!) nablbých rytmů –, úsporné herectví a důsledná stylizace zaručující odstup. 

Tématem se inscenace blíží loňské Sklizni, která rovněž se rovněž věnovala blížící se polovině života, nebo chcete-li, střednímu věku, jež je zjevně nyní pro soubor právě to palčivé. Norská žena je ale inscenace o ženách. A pro ženy – což sama naznačuje metakomentáři k rozdělení postav mezi herečky v souboru, nápady, co všechno by spolu ženský kolektiv na jevišti mohl zažít („Budem tančit kankán!“), a prozrazuje to i program. Na rozdíl od Sklizně Norská žena ani tolik nebilancuje, jako spíš upozorňuje na možnost změny a na to, že když váš život v půli coby svou asistentku přepůlí kouzelník, může to být impuls k objevení vlastních, dosud netušených kořenů. 

Právě otázka identity je v celém absurdně vystavěném příběhu o rozdělených trojčatech zásadní, přičemž to, kým jsme, alegoricky reprezentují země, státy, z nichž pocházíme. Když se ale tři ženy z jihu dozvědí, že ve skutečnosti pocházejí ze severu, zdá se, že jediná změna, která u nich nastane, je, že jim bude vánoční dárky nosit jiná mytická bytost. A že jediným ziskem celé pouti je tak znovuobjevené sesterství. 

Je pro mě překvapivé, že v inscenaci, kterou chtěly vytvořit ženy ženám, jsou hlavní hrdinky tváří v tvář faktu, že byly celý život manipulovány muži (proklatým otcem a pracovníkem výzkumného ústavu, který je sleduje jako svůj projekt), ochotny eskamotérovi padnout kolem krku. Ano, pohybujeme se sice ve vodách sebeironických, ale i tak je pro mě tento konec složité přijmout.

foto: Ivo Mičkal

Zpět