Kdo je vlastně Jansen a kde ho hledat

6.8.2025

Prazákladním zdrojem pro scénické čtení Jansen a jeho svět je Švankmajerova kniha Cesty spasení. Ve své úplnosti obsahuje mj. deníkové záznamy, krátké texty či divadelní hry, které významný spisovatel, dramatik, výtvarník a režisér posbíral během posledních let. Jan Švankmajer se tu s nadhledem a humorem, v souboji surrealismu s čecháčkovskou realitou, dotýká nejen stavu společnosti. Píše o literatuře a politice a vytváří tok myšlenek a postřehů. A právě jedna z dějových linek knih, absurdně laděná, eskalující prakticky v nestoudnou dystopii – potřeba zrušit státy a založit knížectví, v nichž hlavní metou je stát se nevolníkem a tedy součástí systému – inspirovala režiséra Matěje Veličku.

Ten s pretextem pracuje volně, s osobitým posunem interpretačních zákrut, ale stále s úctou k autorovi. V rozhovoru pro portál Divadelník.cz říká: „Inscenace, stejně jako předloha, obsahuje spoustu témat. Budoucnost lidstva, sebezapření nebo art brut. Pro mě osobně jde hlavně o rozkol mezi vnitřní imaginací a světem kolem nás. Sám totiž často ztrácím rovnováhu mezi těmito světy. Kdo je ale samotný Jansen, kterého možná máme všichni tak trochu v sobě, musí diváci zjistit až na samotném představení.“

A já se krapet obávám, že jsem to mezi všemi těmi rádoby šokantně stylizovanými problémy urologického, kapitalistického, výtvarně-duchovského a nádražáckého rázu tak úplně nezjistil. Je to autista, snílek, Švankmajerovo alter ego (čti: věšák na myšlenky), hulvát nebo někdo, v kom se zrcadlí a koho primárně charakterizuje ten či onen svět? Polemizuji s tím, zdali jsem klíč k výkladu měl hledat v onom tvaru anebo, jak naznačuje Velička v rozhovoru, sám v sobě. Scénické čtení je spíše scénickou skicou. Nebojí se prostoru, do textů se kouká i nekouká a desky spíše překážejí, protože se herci současně snaží rozehrávat dílčí situace (poslední tři slova si dejte do pomyslných uvozovek a postříkejte to), zobrazované skrze prapodivnou (ne)obrazivost a symboličnost. Nepomáhá mi ani to, že se dva ze tří herců schovávají k nám do hlediště, odkud ale dále čtou, odcházejí a znovu se tam vracejí. 

A čemu přesně to má všechno sloužit? Nejsem si jistý, jestli je tahle (ne)divadelní divnota cílená a moje mozková plena ji pouze odmítá zachytávat, anebo jde o – dalo by se použít přívlastku zdravou – nedořečenost a ohledávání vlastního (tj. souborového) divadelního názoru/jazyka/stylu v už tak náročné a impulsy napumpované předloze.

Stejně jako režisér Velička potýkám se tedy s rozkolem, protože i přes všechno zmíněné na mě scénický tvar zapůsobil a zanechal jakousi blátivou stopu, která by mě k Jansenovi mohla dovést. A možná že je tento scénický švank ještě jednodušší, než se zdá. Dokonce jsem se přistihl, jak si k Jansenovi a jeho světu proaktivně hledám vztah. Bez znechucení, se zálibou v surovější poetice. Dokonce jsem se přistihl i podruhé, jak mi navnímané pocity připomínají hledání obdobných postav kdesi uvnitř mě, ať už z četby topolovské, kerouackovské, anebo těch, s nimiž pracuje v temných a sprostých prózách Nick Cave. Takže asi: díky za rozkol!

‌

foto: Ivo Mičkal

Divadelní studio D3, Karlovy Vary

Divadelní studio D3, Karlovy Vary

Divadelní studio D3, Karlovy Vary

Zpět