Kdo tedy patří na piedestal?

10.8.2025

Statické divadlo z Frýdku-Místku zakončilo 95. Jiráskův Hronov inscenací Básník, v níž dramatik, muzikant, režisér a divadelník Jakub Tichý znovu otevírá spor o autorství Slezských písní. Víc než o samotné autorství mu ale jde o obecnější pohled na básníka, respektive umělce jako výjimečnou osobnost obklopenou společenstvím blbů, jejichž snaživost, nedostatek studu a bezskrupulóznost  nachází ve společnosti živou rezonanci. A to dokonce i s vědomím, že to s kvalitou díla takovýchto kreatur není až tak úplně v pořádku. Nicméně – a to je jedno z dalších aktuálních témat inscenace – proč rýpat do něčeho, co už posvětilo zařazení do učebnic, podle kterých se po léta učí? A tady už nejsme zdaleka jen u Petra Bezruče nebo Vladimíra Vaška. 

Inscenace začíná takzvaně od podlahy, to jest od dětství Vladimíra Vaška, který si umíní, že se stane slavným básníkem. A až jím bude, nechá zmrskat všechny, kdo se mu kdy posmívali. A že je čemu se posmívat – malý Vašek je ukázán jako velmi omezený žák a jeho první básnické pokusy jsou jen trapné rýmovačky.

Klíčovým bodem příběhu je setkání poštovního úředníka a neúspěšného veršotepce Vladimíra Vaška s učitelem, hercem, buřičem a slezským vlastencem Ondřejem Boleslavem Petrem, k němuž opravdu došlo v době Vaškova pobytu v letech 1891–93 ve Frýdku-Místku. U hospodského stolu přečte Petr, který si říká Petr Bezruč, Vladimíru Vaškovi svou první báseň, kterou mu poté neprozřetelně věnuje. Lakomý Vašek mu sice odmítne zaplatit i jediné pivo, ale báseň pečlivě uschová. A po ní další a další. Odtud jeho pozdější argumentace, ke které se ve hře několikrát vrací – kdybych ty básně nezachránil, nikdo by je dneska nemohl obdivovat. Jen mu z toho jaksi nějak vypadne fakt, že je začal posílat do Prahy pod svým jménem a že si přivlastnil i jméno jejich autora. 

Kdo je tedy ten pravý Petr Bezruč? Naivně přihlouplý Vašek, k stáru unavený a odmítající oslavování své geniality, anebo dávno zapomenutý Ondřej Boleslav Petr? Ke cti autora hry nutno přičíst i to, že ani jednu klíčovou postavu nevidí černobíle, i ukřivděný Petr s naznačenými rysy disidenta je v jeho podání do značné míry předveden jako antisemita, xenofob a rasista, na druhé straně ani Vladimíru Vaškovi nejsou při vší jeho vypočítavosti a chabé sebeobhajobě odepřeny sympatie publika. Rozdělování společnosti na ty jednoznačně hloupé a chytré je zkrátka Jakubovi Tichému cizí. A nechává na divácích, aby si rozhodli sami. I proto v závěru zůstává připravený piedestal pro sochu BÁSNÍKA prázdný.

Herci Statického divadla pojali hru jako černou satirickou grotesku, kde své postavy hrají s jistým odstupem a nadhledem a sám autor tu vystupuje v roli vypravěče a komentátora příznačně oblečeného v kostýmu tenoristy oblastní operety. Všichni jsou tak trochu jetí a ujetí a o nikom se nedá jednoznačně říci, že právě on je tím pravým hrdinou. Stejně jako my sami. A i v tom je velmi aktuální poselství této v dobrém smyslu slova zdravě znepokojivé inscenace.

‌

foto: Ivo Mičkal

Statické divadlo, Frýdek-Místek

Statické divadlo, Frýdek-Místek

Statické divadlo, Frýdek-Místek

Zpět