95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
6.8.2023
Rozhovor s režisérkou Janou Mokrou a herečkou Emou Svobodovou.
Vaše představení nabízí hodně témat, od osobních příběhů až po globální témata. Jak to celé vznikalo?
JM: Hledali jsme téma, které je teď pro děti aktuální. A to je vlastně silné hledání svého místa ve světě. Ačkoliv to děcka tak nepojmenujou, je to pro ně důležité. Právě jsou na přechodu mezi základní a střední školou. A dávají si otázky, kam směřují, co se sebou, co chtějí. A vím, že to téma v nich rezonuje. Tak jsme celý půlrok tvořili a brali jsme to i vtipně – improvizovali jsme a psali různé texty. Zjišťovali jsme třeba, jak je to na světě s hustotou osídlení a dalšími obecnými tématy, ta jsme pak jedno po druhém vytahovali, hráli si s nimi a tvořili. Takže vznikla taková koláž, kterou jsme poskládali dohromady, s tím, že se tam nesou opravdu některé osobní příběhy, ale přešli jsme i do širších témat a kontextů, protože je to pro nás důležité.
Zajímalo by mě, jestli jste ta „velká“ témata nabídla dětem vy, nebo na ně přišly samy?
ES: Myslím, že jsme hodně pracovali na tom představení hlavně my, žáci. Hodně jsme do toho přispívali vlastními nápady. Vznikalo to na základě improvizací, takže celé to pak bylo vytvořené z našich představ a obrazů.
JM: Ta velká témata se nám tam dostávala spíše nenápadně. Já jsem vždycky přinesla nějaké heslo do hodiny, jako jak si představují nejopuštěnější místo na světě, a oni se na to pokusili odpovědět podle svého.
Tím se tam vlastně dostalo i to téma devastující války, které dnes rezonuje.
JM: Ano, ale nebylo to explicitně zadané. Vlastně se to tam dostalo na základě nějakých asociací, z práce dětí. Ty texty jsou vlastně jejich, a ode mě je to jen nějaká korekce.
Cítíte, že je to víc vaše, když jste do toho přispívali?
ES: Jasně. Když si to vymyslíme všechno sami, jde to opravdu z nás, jsou to naše myšlenky, tak je to rozhodně silnější. A myslím, že to tak působí i na diváka.
Můžete představit vaši skupinu? Spolupracujete už déle, nebo je nová?
JM: Je to základní umělecká škola v Novém Městě na Moravě. Jsou tam jednotlivé ročníky, a pak je vždycky vypsaný soubor, kam se může přihlásit kdokoli. Takže je to, že každý rok jsou tam stejné děti, ale část nových přibude.
A jak dlouho chodíš ty?
ES: Já zrovna do souboru chodím teprve rok, protože minulý rok mi to časově nevycházelo do rozvrhu. Ale protože mě divadlo baví a chodila jsem jen na dvě hodiny týdně, tak jsem si řekla, že bych to měla rozšířit. A jsem z toho nadšená.
Proměňuje se tvar inscenace? Předpokládám, že už určitou zkušenost máte, hráli jste přinejmenším 3× na přehlídkách.
ES: Tohle už je minimálně čtvrtá verze: je to divadelní koláž a vždycky nám někdo poradí, jak by to mohlo vypadat lépe, když některé scény přesuneme, přeskládáme to. Tak to zkoušíme, ale ne vždycky to funguje. Někdy to změníme a zjistíme, že je to horší, tak se zase vrátíme k původnímu tvaru.
JM: V tomhle představení je hodně improvizace, na které je to postavené, takže vlastně je každé představení trošku jiné.
Zabýváte se jen vlastními autorskými projekty, nebo i interpretací klasičtějších textů?
JM: S interpretací taky pracujeme, ale ten předmět se jmenuje interpretační tvorba, tam je práce více individuální, je to kratší. Ale je to dobrá příležitost pracovat s myšlenkami někoho, uvědomovat si, jaký k tomu mám vztah já.
Ptala se Jana Soprová