Když se dívají tisíce lidí, musíte se soustředit na svůj výkon

2.8.2026

Praprapravnučka Aloise Jiráska spojila svůj život nikoli s literaturou, ale s vrcholovým volejbalem. Hronovská rodačka dnes hraje za Duklu Liberec, dostala se do reprezentace a okusila atmosféru Ligy národů i finálového utkání před pěti tisíci diváky. V krátkém rozhovoru jsme hledali, co může mít profesionální sport společného s divadlem a jaké je vyrůstat s vědomím, že k vašim předkům patří jeden z nejznámějších českých spisovatelů.

Narodila jste se do rodiny Aloise Jiráska. Vědělo se o vašem příbuzenství už v době, kdy jste chodila v Hronově do školy?Když jsem žila v Hronově a chodila tady na základní školu, vědělo se o tom. Nikdo se mě na to ale nijak zvlášť neptal. Zajímavější to začalo být až později, když jsem odešla na střední školu do Liberce. V hodině dějepisu jsme jednou dostali za úkol vytvořit rodokmen. Když jsem přinesla ten svůj, učitel se mě překvapeně zeptal: „To je opravdu pravda, nebo jste si to vymyslela?“ Zpočátku mi moc nevěřili. Když zjistili, že je rodokmen skutečný, byli samozřejmě překvapení.

Kdy jste si sama začala uvědomovat, že Alois Jirásek není pouze vaším předkem, ale také osobností, kterou zná celá země?Asi až na základní škole, když jsme se o něm začali více učit a mluvit. Přesný okamžik, kdy jsem se o našem příbuzenství dozvěděla, si ale nevybavuji. Odmalička to pro mě bylo něco, co k naší rodině jednoduše patřilo.

Jak se u vás doma o Aloisi Jiráskovi mluvilo?
Určitě v dobrém. Máme doma spoustu jeho knih a děda má snad všechna původní vydání. V rodině se také dochovalo několik předmětů. Nejvíce jsou s Jiráskovým odkazem spojeni právě babička s dědou. Účastní se také událostí, které jeho rodinu v Hronově připomínají.

Dochovala se u vás nějaká rodinná vzpomínka nebo historka, kterou bychom v učebnicích nenašli?
Na to byste se musel zeptat spíš dědečka. Ten o rodinné historii ví určitě mnohem víc než já.

Zkoušela jste si některou z Jiráskových knih přečíst?
Snažila jsem se přečíst Staré pověsti české. Jazyk je ale pro dnešního mladého čtenáře už poměrně náročný, takže jsem se s tím trochu prala. Přiznávám, že to není úplně čtení pro mě.

Vaším světem se místo literatury stal vrcholový sport. Myslíte, že by z toho měl Alois Jirásek radost?
Doufám, že ano.

Spisovatel i profesionální sportovec potřebují disciplínu, vytrvalost a schopnost dlouhodobě pracovat, aniž by se výsledek dostavil okamžitě. Vnímáte mezi těmito světy nějakou podobnost?
Ve vrcholovém sportu určitě potřebujete vytrvalost a musíte být připravení na to, že všechno nejde stále podle představ. Někdy se daří, jindy ne. Člověk ale musí pokračovat a pracovat dál.

Má profesionální volejbal něco společného také s divadlem?
Myslím, že určitě soustředění. Když se na vás dívají tisíce lidí, musíte se stále koncentrovat na svůj výkon a nenechat se okolím rozhodit. V divadle je to podle mě podobné. Také tam stojíte před publikem a v danou chvíli musíte předvést to nejlepší, co umíte.

Kdyby Alois Jirásek napsal román z volejbalového prostředí, o čem by podle vás byl?
Podle mě by se zaměřil hlavně na psychickou stránku sportovce. Vrcholový sport není vůbec jednoduchý. Asi by nepsal jen o samotných zápasech, ale především o tom, co sportovec prožívá, jak se cítí a co se mu odehrává v hlavě. Výkony i pocity jsou někdy jako na houpačce. Jednou jste nahoře, potom zase dole. Myslím, že právě to by mohlo být pro příběh zajímavé.

Za který klub nyní hrajete?
Za Duklu Liberec a ještě další dva roky tam zůstanu.

Kdybyste mohla Aloise Jiráska pozvat na jediný svůj zápas, který byste vybrala?
Nejspíš některý ze zápasů Ligy národů na Filipínách. Do reprezentace jsem se dostala letos v létě a zatím je to můj největší sportovní úspěch. Kdybych ale měla vybrat zápas v České republice, bylo by to letošní finále proti Brnu. Hráli jsme v hokejové aréně před pěti tisíci diváky. Atmosféra byla neuvěřitelná a pro mě to byl opravdu silný zážitek.


autor & foto: Honza Švácha

Anna Pragerová

Zpět