95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
10.8.2024
Recenze Jany Soprové na inscenaci Belgická rybka.
Belgická rybka je text záhadný, zajímavě komponovaný, a tak nezasvěcenému divákovi (resp. divákovi s dlouhým vedením tak jako já) trvá poměrně dlouho, než odhalí jeho tajemství. K tomu ovšem inscenace Lukáše Křížka nabízí zajímavý odrazový můstek, byť trochu mate chvílemi až realisticky konverzačním tónem. Výkony obou představitelů jsou ovšem komorní, až do důvěrnosti, a chvílemi podivně spletité a nelogické.
Celá ta historka o setkání staršího queer muže s dívkou, která mu nedá pokoj, a tak nějak vlezle ho obtěžuje a nenechá ho v klidu, i jejich postupně narůstající intimita působí rozporuplně. Zvlášť když postupně začneme odhalovat různé souvislosti, týkající se jejích (jejich) rodičů, až úchylně nastavených psychiatrů, kteří si zkoušejí své metody na vlastním dítěti. Tím se ovšem hra dostává do širších souvislostí jakéhosi psychiatrického či psychoanalytického výzkumu (aniž ještě odhalíme pointu). Souvisí s podivnými vztahy rodičů a dětí, kdy si kladete otázku, proč si pár vlastně dítě pořizoval, s nejrůznějšími strachy a traumaty, s nimiž se člověk v životě potkává, ale hlavně s tím, jak si trauma nese po celý život a jen obtížně se s ním vyrovnává. V tomto případě je součástí jakýsi rituální koncept úzce související s vodou a s rybami (či rybkou). Návod, kdy je třeba sdílet s onou rybkou týden, pak ji uvařit a sníst a tímto způsobem se traumatu a smutku zbavit, vypadá poněkud krutě, a možná až vykloubeně či kanibalsky. To ovšem jen do té doby, než zjistíme, jakých zhůvěřilostí jsou rodiče schopni se na svých dětem dopouštět (a nemusí to být zrovna psychiatři).
Queer linie je tu pak spíše mimochodem navázána na hlavní téma a to, proč muž vyhledává násilí, má logiku jako podivný způsob potvrzení existence.
Hra samotná ovšem doslova mate tělem, velmi dlouho to vypadá jako obyčejný dialog při náhodném setkání dvou bytostí, které jsou si svou divností blízké. Takových her už bylo napsáno v různých generačních spojeních více. V tomto případě za tím ale od počátku – kdy vedle sebe mlčky sedí zralý muž a mladičká dívka, či vlastně ještě dítě s genderově neutrálním jménem Jo – cítíme jakési tajemství. A to během hry režisér společně s oběma herci postupně rozmotává, i když hra samotná klade divákům různé překážky a hádanky k znesnadnění chápání celé věci (chvílemi to působí až lynchovsky). Herci – v mém obsazení Ondřej Pečený a Eliška Srnská – fungují přirozeně a ty záchvěvy podivnosti v jejich chování udržují diváky ve stavu pozornosti. Závěrečná pointa je sice tušená, ale přesto přináší katarzi.