Klidně se i pohádat, ale hlavně společně

6.8.2026

Jakub Pilař je herec, režisér, dramaturg, producent, předseda Amatérské divadelní asociace, a jak sám říká, především ochotník. Na letošní Jiráskův Hronov přivezl s Ochotnickým spolkem ŽUMPA Vitamínovou pohádku, ve které se loutkami stávají brambory, ovoce a zelenina. Povídali jsme si o převzetí odpovědnosti za domovský soubor, hraní pro děti i o slzách v Novém Dillí, kde byl osobně přítomen zápisu hraní amatérského divadla v Česku na seznam UNESCO.

Na svém webu se označujete za divadelního fanatika. Kdy se z obyčejného hraní stala životní vášeň, která vám začala zabírat téměř všechen volný čas?
Paradoxně za tím byla tragická událost. V necelých šedesáti letech náhle zemřel Josef Magula, vedoucí Ochotnického spolku ŽUMPA. A náš soubor fungoval tak, jak to v amatérských souborech často bývá – Pepa se staral prakticky o všechno, od režie až po celý provoz. Po jeho smrti jsme se společně s mým dlouholetým parťákem Martinem Kozákem rozhodli, že se pokusíme v jeho práci pokračovat. ŽUMPA už tehdy měla asi třináctiletou tradici a my jsme rovnýma nohama skočili do jejího vedení. Dá se říct, že právě tehdy se pro nás divadlo stalo skutečnou vášní.

Jste herec, režisér, dramaturg, autor, scénograf i produkční. Ve které z těchto rolí se cítíte nejlépe?
Nejraději hraju. Velkou radost mi ale dělá také produkce a organizování akcí. S Amatérskou divadelní asociací připravuji několik festivalů, další čtyři pořádáme se ŽUMPOU a zapojuji se také do organizace Jiráskova Hronova jako člen festivalového výboru. Na druhou stranu, režie pro mě byla zpočátku spíš nutností. Nikdo jiný v souboru se jí úplně chopit nechtěl, takže to zůstalo na mně. Ale to je v amatérském divadle docela klasický příběh.

V Ochotnickém spolku ŽUMPA působíte přes dvacet let. Co vám tak dlouhé soužití s jedním souborem dalo a kdy naopak přichází ono pověstné skřípění zubů?
Skřípění zubů samozřejmě přichází. Zvlášť když je člověk na režii a na některá rozhodnutí sám. To k životu souboru zkrátka patří. Na ŽUMPĚ je ale nesmírně cenné její generační propojení. Pepa Magula byl učitel češtiny a do souboru postupně přiváděl své bývalé žáky. Máme proto mezi sebou lidi, kterým je dnes kolem padesáti, ale také členy, kterým je pětadvacet – a obě skupiny Pepa učil. Soubor dodnes stojí na základech, které vytvořil. S generačním složením přicházejí i praktické problémy. Jedna silná generace je právě ve věku, kdy má malé děti, takže není vždy jednoduché najít čas na zkoušení. Třeba se ale jednou vrátí i s těmi dětmi.

V roce 2023 jste založil divadlo pilART, v jehož inscenacích býváte zároveň autorem, režisérem i jediným účinkujícím. Je taková tvůrčí svoboda příjemná, nebo je někdy těžké nemít vedle sebe nikoho, kdo by řekl: Tohle už je moc?
Je to taková čtyřjediná role. Člověk musí být sám sobě autorem, režisérem, hercem i kritikem. Samozřejmě jsem rád, když od kamarádů a dalších divadelníků získám zpětnou vazbu a mohu si vyslechnout jejich názor. PilART je vlastně boční projekt k ŽUMPĚ. A budu úplně upřímný: u pohádek jsme někdy narazili na problém s názvem souboru. Pro některé pořadatele byla ŽUMPA krokem do neznáma a název v nich vyvolával určitou nejistotu. PilART je proto nová značka, pod kterou mohu nabízet především své pohádkové projekty.

Na Hronov jste ale letos přijel jako ŽUMPA.
Samozřejmě. ŽUMPA je můj domovský soubor a jsem rád, když ho mohu představit.

Ve Vitamínové pohádce pracujete s principem takzvaného bramborového divadla. Jak člověka napadne udělat z brambor, ovoce a zeleniny divadelní postavy?
Pro loutkáře to vlastně není žádná novinka. Bramborové divadlo je stará loutkářská technika, která pochází z Itálie šestnáctého století. Chudí lidé tehdy vzali to, co sami vypěstovali, a pro zábavu s tím hráli divadlo. S tímto principem se pracuje také při výuce loutkářství. Já jsem se samozřejmě inspiroval i jinými inscenacemi, které bramborové divadlo využívají. Nejvíc mě na něm baví, že každý druh ovoce nebo zeleniny má své vlastní vlastnosti. Jinak se pohybuje brambora, jinak hruška a jinak třeba mrkev. Všechny tyto vlastnosti se dají při hraní využít.

Za své pohádky a komunikaci s dětským publikem jste získal několik ocenění. V čem je hraní pro děti těžší než hraní pro dospělé?
Možná to bude znít zvláštně, ale pro mě je naopak jednodušší. Mám pocit, že jsem uvnitř pořád dítě. Mám také dvě malé dcery, se kterými si velmi rád hraju a pro které rád hraju. Dětský divák je bezprostřední a jeho reakce jsou naprosto upřímné. Právě takovou zpětnou vazbu mám rád. V současnosti proto možná hraju pro děti raději než pro dospělé.

Od roku 2023 jste předsedou Amatérské divadelní asociace. Co je dnes největší silou českého amatérského divadla a co ho naopak oslabuje?
Jeho největší síla se podle mě nemění už více než dvě století. Je jí chuť dělat divadlo, společně se scházet a bavit diváky. Právě z této dlouhé a stále živé tradice vychází také ocenění UNESCO, které české amatérské divadlo získalo. Slabinou současné doby je podle mě obecně komunikace. Stále více se uzavíráme do sociálních sítí a vlastních světů. Bylo by dobré vrátit se k tomu, že nejlepší je sejít se osobně. Můžeme se třeba i pohádat – ale hlavně spolu, fyzicky a tváří v tvář.

Jako redaktor Divadelníku.cz, někdejší moderátor podcastu Ochotníci na vlnách a dramaturg přehlídek máte o amatérské scéně velký přehled. Mění se témata a způsob, jakým dnešní ochotníci dělají divadlo?
Netroufám si na to odpovědět úplně jednoznačně. Mě osobně těší, když se vracejí klasické texty a vznikají jejich nová nastudování. Měl jsem například velmi rád Její pastorkyni Divadla Máj a radost mi dělá také současné úspěšné nastudování Její pastorkyně Divadelního souboru Jana Honsy z Karolinky. Je moc dobře, že se amatérské soubory klasiky nebojí. Stejně tak ale miluju, když mladý soubor přijde s vlastním autorským představením. Taková tvorba je vždycky cenná.

Mám pocit, že když se v České republice začne o něco hůř žít a dýchat, amatérské divadlo naopak sílí. Vnímáte to podobně?
Jednoznačně. Když vzniká situace, ve které se necítíme dobře, máme o to větší potřebu se scházet a z kultury čerpat to dobré, co nám může nabídnout. Myslím, že tyto věci spolu vždycky budou souviset.

V prosinci 2025 jste byl v Novém Dillí osobně přítomen zápisu hraní amatérského divadla v Česku na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Co se vám v okamžiku rozhodnutí honilo hlavou?
Byl jsem tak unavený a vyčerpaný, že možná vůbec nic. Po celou dobu pobytu v Indii jsem byl v permanentním, byť pozitivním stresu z toho, co se kolem mě děje. Nemohl jsem uvěřit, že jsem to skutečně já, kdo byl vybrán, aby české amatérské divadlo v Dillí zastupoval. Byla to pro mě největší čest v životě. Především jsem byl nesmírně dojatý. V Indii jsem si opravdu rád pobrečel.

Co je na českém amatérském divadle natolik výjimečné, že si takové mezinárodní uznání zasloužilo?
Hodně toho vyplývá už z nominačního dokumentu. Máme mimořádně silnou tradici, velké zapojení místních komunit, síť zastřešujících organizací, festivalů a přehlídek i systém základních uměleckých škol. Z mého pohledu je nejdůležitější ochota lidí věnovat tomu všemu dobrovolně svůj čas a energii. Udržují tím při životě celý divadelní vesmír, jak tomu rádi říkáme.

Zápis UNESCO je velká pocta, ale sám o sobě neopraví kulturní domy ani nepřivede nové členy do souborů. Co by se nyní mělo prakticky změnit v přístupu státu, krajů, obcí i samotných divadelníků?
Hlavně nesmíme mlčet. Musíme politickou reprezentaci upozorňovat, že tu jsme a že neprofesionální kultura představuje podhoubí zdravé společnosti a fungujícího demokratického života. Je třeba mluvit o tom, co amatérská kultura přináší obcím, městům i celému státu, a usilovat o stabilní podporu. Samotný zápis nám nic automaticky nezaručí. Musíme ho umět využít.

Jakou roli v úspěšné nominaci sehrál Jiráskův Hronov?
Hronov je jedním z důležitých střípků celé mozaiky, která k zápisu vedla. Jde o nejstarší divadelní festival svého druhu na světě a o naprosto zásadní součást českého amatérského divadla. Bez Jiráskova Hronova by byla naše nominace o velmi důležitý argument chudší.

Podle čeho za několik let poznáme, že zápis UNESCO nezůstal jen diplomem na zdi?
Myslím, že nám pomáhá už nyní. Z analýz internetových vyhledávačů a sociálních sítí je patrné, že lidé pojem amatérské divadlo vyhledávají častěji než v minulých letech. Větší pozornost nám věnují média, tiskové zprávy mají širší dosah a divadelníci dostávají více prostoru také ve veřejnoprávních médiích. Někomu se to může zdát málo, ale právě větší viditelnost je prvním důležitým krokem. Každá zmínka pomáhá ukázat, že amatérské divadlo není pouze zábavou několika lidí po práci, ale významnou součástí kulturního a společenského života.

Na zápis navázal celorepublikový projekt Amatéři sobě. Vedle něj nyní vzniká také Asociace neprofesionálního umění ČR. Proč potřebujeme další organizaci?
Asociace reaguje především na nejistotu kolem financování neprofesionální kultury. Nechceme konkurovat existujícím organizacím, které zastřešují amatérské divadlo. Naším cílem je vytvořit silný společný hlas celé neprofesionální kultury – nejen divadla, ale také hudby, tance, filmu, fotografie nebo výtvarného umění. Chceme hájit všechny, kteří neprofesionální kulturu milují a věnují se jí, a jednat o její stabilní podpoře. Ideální by samozřejmě bylo získat také více prostředků, aby tato oblast nezanikala a mohla se dál rozvíjet.

Jak se může člověk do asociace zapojit?
Velmi jednoduše. Na stránkách Asociace neprofesionálního umění ČR je registrační formulář. Přihlásit se může fyzická osoba, právnická osoba i celá organizace. Čím širší bude členská základna, tím silnější společný hlas budeme mít při jednání se státem, kraji a dalšími institucemi.

‌

autor & foto: Honza Švácha

Jakub Pilař

Zpět