94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Kočovní herci tu jsou
7.8.2022
Profesionální české divadlo na Oldřicha Daňka dvě desetiletí po jeho smrti už do značné míry pozapomnělo – a myslím, že ke své škodě.
Profesionální české divadlo na Oldřicha Daňka dvě desetiletí po jeho smrti už do značné míry pozapomnělo – a myslím, že ke své škodě. Je to autor bystrého intelektu a jeho celoživotním tématem byly morální paradoxy, jež hledal v nejrůznějších dějinných událostech a konkrétních osudech. Jeho forte byly aktovky: televizní cyklus Hříčky o královnách nebo třeba moje oblíbená Žena z Korinta (s mimořádnými výkony Jiřího Adamíry a Jany Hlaváčové) jsou dodnes řízné divácké zážitky, které doporučuju jako lekci v práci s ironií a konverzační technikou vůbec. V amatérském divadle je na tom Daněk lépe a konkrétně Kulhavý mezek se v něm hrává docela často.
Ne, že bych tomu nerozuměl (jeho výhodou je komorní obsazení a předpokládám, že rámcová linka romantizující herce a herectví leckoho dojímá), ale v rámci Daňkovy tvorby je to určitě text spíš slabší. Vznikl na objednávku jako zájezdovka pro Janu Brejchovou a Jaromíra Hanzlíka a popravdě řečeno si nejsem moc jistý, čím zrovna jičínské události 1. února 1620 dramatika tak oslovily. Zpracovává je formou divadla na divadle, ale dějová linka je tak jednoduchá a přímočará, že herci, kteří příběh zkoušejí, vlastně nemají šanci jej nasvítit z více úhlů nebo se dobrat nějaké převratné pravdy. Moc důvěryhodně nepůsobí ani to, když Markétka v závěru prohlašuje, jak Elišku Kateřinu pochopila, když si ji zahrála.
Tohle téma „herecké pravdy“ je dalším Daňkovým celoživotním leitmotivem, objevuje se i ve zmiňovaných televizních hrách (ty často končívají disputací herců, kteří se v maskérně odličují), tady je ale toho rámce vlastně víc než jádra (obávám se, že proto, aby vznikl dostatek materiálu pro celovečerní formát, který příběh Elišky Kateřiny neskýtá). Za normalizace patrně mělo ono téma zápasu umělců o pravdivost a o tvůrčí prostor jakýsi společenský přesah, ale dnes z toho zbývá opravdu jen historka o opuštěném principálovi a dvou posledních věrných. Proč je pro ně tak důležité za každou cenu i přes všechny komplikace odvyprávět zrovna příběh výbuchu jičínského zámku, tomu nerozumím vůbec. Potud kritika předlohy, zároveň je to ale text napsaný nepochybně zručně a hereckého materiálu neskýtá vůbec málo, proto je jeho volba přes všechny výhrady relevantní.
Boleradickou inscenaci jsem viděl ve Vysokém nad Jizerou* a udělala na mě velký dojem hereckou i režijní úrovní – vlastně všechno, co bych jí byl měl za zlé, šlo na vrub textu. Při hronovském uvedení přibyla jedna komplikace: představitel klíčové postavy principála Jakuba Zbyněk Háder se zranil a jeho roli v obdivuhodně krátkém čase nazkoušel režisér inscenace Jiří Brabec. Nevědět to, jsem přesvědčený, že by nikdo nepoznal, že jde o záskok, jeho výkon byl suverénní a plně při věci, ale málo platné: celá ta sáhodlouhá kompozice příběhu herců staví na až sexuálním napětí mezi Jakubem a Markétkou. To z pochopitelných důvodů velkého věkového rozdílu tvůrci v tomto provedení opustili, ale zejména závěr kvůli tomu nedává mnoho smyslu – a Brabcovi chybí krom relativního mládí také Háderova temnota a jistá démoničnost, spíš se podobá potměšile pábitelskému dědkovi Vamberovi, jak jej s velkým kouzlem hraje Jan Koráb.
Přes tento (ne úplně malý) problém si inscenace podržela velkou část svých kvalit: je pevně situačně postavená (což není v tomhle textu vůbec snadné), herci dobře zvládají leckdy až zaumnou Daňkovu prózu… a hlavně je tu Jana Jirgalová, která svou Markétku hraje jako jednoduchou holku, která je ale tak nějak po selsku ohromně chytrá. Je to barvitý, ale zároveň nesmírně soudržný a soustředěný výkon, který řadím k těm nejlepším, jaké jsem na amatérské scéně za dlouho dobu viděl. Sečteno a podtrženo: Boleradičtí si předsevzali nelehký úkol při práci na textu s jistými problémy, ale vidět takhle poctivě odpracovanou inscenaci je přes všechny výhrady velká radost.
Michal Zahálka
* Ano: odpovědí na otázku, kdo to sem poslal, jsem já.