Koláč na třetiny

7.8.2024

Řečeno budiž rovnou, že v inscenaci Mafiano Divadelního spolku GenD je toho opravdu mnoho dobrého. Taky je toho v ní podle mě docela dost problematického – a následující pokusy to pojmenovat jsou vedeny čistočistě mimořádnými sympatiemi k celé věci.

V první řadě je to asi věc žánru a jeho ujasnění. Mafiano je nakonec ve výsledku nejvíc ze všeho crazy komedie s rysy parodie, jenže než se tahle optika upřesní, poměrně dlouho to trvá. Začátek totiž nastavením dějových východisek působí, že cílem je napsat komedii situační, kde se jednotlivé postavy snaží dosáhnout svých cílů, ze vzájemných interakcí plynou nejrůznější potíže, zápletka se vrství a graduje. Taková komedie takřka nutně vyžaduje situační logiku: postavy by měly jednat (byť třebas pošetile) tak, aby dosáhly svého (nebo naopak zamezily něčemu, co si nepřejí).

Tady ale často dělají spíš to, co zrovna potřebují scenáristi – zejména Susan působí opravdu překvapivě lhostejně vůči tomu, co se jí to v bytě děje, když neustále odbíhá cosi blíže neurčeného řešit ve vedlejší místnosti, aby mohli mafiáni nerušeně intrikovat. A nejde nakonec jenom o ty postavy: i ony centrální dveře od bytu, jejichž zamykatelnost je v konstrukci zápletky klíčová, jako by si dělaly, co chtějí, tu jsou zamčené, tu zase ne, a nakonec vlastně ani nevím, jestli za dobu uvěznění ústředního trojlístku došlo, nebo nedošlo k výměně zámku. (Zdálo se mi, že v různých chvílích platí obě varianty – a nezdálo se mi, že by šlo o vědomou aplikaci nějaké schrödingerovské metafory, na to je tvůrčí tým asi přeci jen moc málo Stoppard.) A tak místo toho, aby se člověk bavil, neustále se vyrušuje pochybnostmi a tím, že nevěří, nevěří, nevěří. Napsat opravdu dobrou situační komedii je, obecně vzato, kumšt z nejtěžších.

Osobně jsem se naladil až ve chvíli, kdy došlo na dělení lupu. Tady totiž najednou text žánrově uhne směrem do vod crazy, kam inscenace patří mnohem spíš – ve chvíli, kdy anything goes, už se člověk může bavit jednotlivými scénkami, některé jsou pomalu montypythonovské (jako třeba právě báječná matematická debata o dílech koláče), jiné směřují k parodii žánrových konvencí – zejména chandlerovské monology komisaře Kramera jsou v podání režiséra Adama Jurčíka opravdu skvostné. I dál člověka zamrzí nekonzistence vedení děje, ale dá se s tím žít už mnohem snáz. A mnohem líp vyniknou i herecké výkony souboru, jehož řada členů má opravdu skvostný smysl pro timing.

No, a potom… jak to říct? Snad asi že jevištní řeč herců má mnohdy své rezervy. Dalo by se to asi říct i jinak, ale rozhodně by stálo za to na tom nějak kolektivně zapracovat. Sokolovna má jistě svá akustická specifika, ale kdovíjak dobrá není ani nahrávka, která zní v úvodu. A když musí člověk opravdu pracně lovit každou třetí větu, moc to zážitku z komediálního divadla nepomáhá.

Sečteno, podtrženo a neděleno třemi: je tu spousta potenciálu, spousta kvalit, podle mě taky dost práce… ale pevně doufám, že jsme se s GenD nepotkali naposledy.

Gen D, Dolní Břežany

Gen D, Dolní Břežany

Gen D, Dolní Břežany

Zpět