95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Kolo, kolo ďábelský
1.8.2021
Zatím všechny inscenace Jarky Holasové se mi líbily při druhém zhlédnutí víc než napoprvé.
Zatím všechny inscenace Jarky Holasové se mi líbily při druhém zhlédnutí víc než napoprvé. Přičítám to jejich důslednosti, domyšlenosti, urputné snaze říci raději o tři věty méně než o větu víc. Jejich úsečný znakový jazyk, který převádí literaturu důsledně a beze zbytku do řeči enigmatických a vícevrstevnatých divadelních obrazů, jsem ostatně chválil loni u předchozí produkce jaroměřského souboru Convivium, Erbena 1862. Všechno to platí i o Hře o duši. A přece se mi i napodruhé vzpírá.
Důvodů je povícero a různých. Jedny jsou formální – pomalé, důsledně monotónní tempo inscenace plus až příliš časté refrénování některých prostředků (zejména ďáblova smíchu, který je stále tak poctivě ďábelský, až je tím spolehlivě otravný). Druhé dramaturgické – v oné pomalosti o to víc vyniknou hluchá místa příběhu, jako je třeba fakt, že po vyhnání dívky královnou matkou se už opravdu jen čeká na závěrečný happyend.
Do třetice mi pak Hra o duši drhne v tématu. Bezrukou dívku bratří Grimmů totiž jaroměřští zásadně posunuli v chápání lidského osudu. Člověk je u nich hříšná nádoba: respektive naplněná nikoli hříchem, ale jeho potencialitou. V každém z nás neustále chřestí kostky, které mohou dopadnout na andělskou i ďábelskou stranu. To je ovšem vidění odlišné od Grimmů, kde jsou lidé zkrátka dobří a mravní a pokud přijdou do zlého, pak jen proto, že neprohlédnou ďábelské úklady.
Inscenace se navíc v tomto rozpadá na dvě kontrastní poloviny. Zatímco v první (sugestivnější) sledujeme mlynářovo propadnutí pokušení mamonu, který ho dovede až k hrůznému činu obětování dceřiných rukou (a ďábel zde hraje fér hru, neboť pokoušený má na výběr), v druhé vidíme už pouze ďábelskou krutost vůči nevinné oběti. Tak bezúčelnou, až se nakonec anděl musí vložit do hry a dát najevo, kdo tu má navrch (otázka je, proč tak pozdě).
A především – proč vlastně hra o duši, když (snad až na mlynářský úvod) nesledujeme, že by anděl s ďáblem spolu opravdu soupeřili, čí duši nakloní k dobrému nebo zlému? Žádný Faust, o kterého by mělo smysl se sázet, se u jaroměřských nevyskytuje.
Při vší problematičnosti konceptu je to ovšem stále divadlo řady působivých jevištních metafor – stačí vzpomenout na to, jak „bezruká“ herečka posouvá loutku dívky k princi vlastní tváří, jak pytel peněz visí na mlynářově krku jako kámen táhnoucí ke dnu, jak dívčina láska v princi doslova zapálí plamínek lásky… Až napodruhé mi také došel jemný druhý význam toho monotónního melodického kolečka, které ďábel vydrnkává na svou kytaru: pekelník si prostě vytrvale a úmorně mele pořád svou, stejně jako ten naprázdno klapající mlýn, který se bez vody dívčiny obětavosti bude točit sice napořád, ale zbytečně.
P. S. Autor kritiky považuje za velký úspěch, že se dokázal při jejím psaní ubránit použití přirovnání, že to či ono je voda na jeho kritický mlýn.
