94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Komu jde o duši?
1.8.2021
Po zhlédnutí Hry o duši jaroměřského souboru Convivium jsem cítila velkou nespokojenost s tím, že se inscenace nevrátila k postavě otce bezruké dívky
Po zhlédnutí Hry o duši jaroměřského souboru Convivium jsem cítila velkou nespokojenost s tím, že se inscenace nevrátila k postavě otce bezruké dívky, mlynáře, který zbohatnul díky tomu, že prodal ďáblu, o čem si myslel, že to může postrádat, a ukázalo se, že ďábel si řekl o ruce jeho krásné dcery. Protože od chvíle, kdy otec skutečně dceru zmrzačí, jde o jeho duši – ale to nám inscenace nevypráví.
Nevypráví to ani pohádka bratří Grimmů Bezruká dívka, které se v tomto ohledu inscenace věrně drží.
Dál jde o variované schéma „handicapované“ nevěsty (a je jedno, jestli je němá jako Rusalka nebo bezruká jako tato navíc i bezejmenná dívka): ďábel zasahuje do jejího štěstí ( i štěstí krále, který se do ní zamiluje) neúnavně, démon zla je osudem dívky přímo posedlý a nedá pokoj, dokud ji nedostane do úplně bezvýchodné situace.
Je tady ale ještě anděl, který dívku chrání a nakonec i uchrání.
Práce s předlohou, jíž je pohádka bratří Grimmů, klade před inscenátory rozličné otázky. Je samozřejmě možné nechat věci nedoslovené tak, jak to udělali i romantičtí sběratelé. Ale z hlediska dramaturgie je problematické, že kostky o budoucí osud nehraje důsledně ďábel s andělem, ale třeba i se samotným králem. Každý svého osudu strůjcem? Ale král svoji bezrukou manželku nezradil (jak známe z jiných podobných příběhů), dokonce se ani nenechal obalamutit pomluvou, jeho role v trpkém osudu bezruké dívky není ani v nejmenším negativní. On sám v příběhu aktivně o svůj osud nehraje – ale v inscenaci ano. Podsouvá se nám tím, že se hraje o jeho duši, že král je kýmsi jako Faust – ale příběh tomu neodpovídá, v něm se král ďáblem zviklat nenechá.
Interpretace starých mýtů,exempel a moralit ( tahle grimmovská je hodně křesťanská, o zbožnosti se v ní mluví každou chvíli) je věčná a vděčná disciplína a divadlo, pracující s obrazy, je k tomu jako stvořené. Archaičnost a jistá nelogičnost vyprávěného děje vede k potřebě inscenovat věc obřadně, tajemně, a to zase vede k pomalosti a k rituálnímu zacházení s předměty, v jejichž dokonalých tvarech (jablko) a pradávných funkcích (džbán, plachta k nošení dítěte) je uložena paměť lidského rodu. Inscenace souboru Convivium v tomto ohledu ale nemá jasno – tempo je obřadně pozvolné bez rytmických zvratů, ale mobiliář moderního interiéru odkazuje k současnosti. Hliněné figury, skrývající v sobě osudové kombinace na hracích kostkách, jsou působivou metaforou, ale pak by člověk čekal, že je bude rozehrávat nějaký větší formát než stejně velká hliněná postava. Je ďábel jenom člověk mezi námi, nadaný manipulativní mocí? Možná to chtěli inscenátoři říci, ale zvolenými prostředky se jim to úplně nepodařilo.
Etnografové upozorňují na to, jak zejména Božena Němcová původní příběhy romantizovala a svým vyprávěním významově posouvala. Literární historikové ale upozorňují, že právě díky tomu ty pohádky stále čteme, zatímco autentická vyprávění v etnografických sbornících čtou jenom odborníci. Já tím chci říci, že při interpretaci starých příběhů neškodí vzít v potaz současnou logiku lidského životaběhu a klást starému vyprávění současné otázky. Na které pak musí inscenace také hledat odpovědi.
Pokud jde o to, komu tady jde o duši, pak otci- mlynáři. Ale toho vyprávění opouští a my se nedozvíme, jak si svého bohatství užil (nebo ne). Králi, jeho matce ani bezruké dívce o duši nejde, jejich duše míří ke spáse, těm jde o nehynoucí lásku a důvěru ve ctnost a láskyplnou vytrvalost, jíž se nakonec dostane zadostiučinění. I když, jak nám inscenace připomíná, nikdy nevíme, jakou další kombinaci nám osud přinese. Osud je ovšem mocnost neutrální, padni komu padni a kolik padne, postavit se mu ani fixlovat nelze. Ďábel je ovšem jenom zlo a fixlování je mu přirozeností.
