Koncentrovaná párty

3.8.2025

SMS: Od dvou je zahájení, tak budou schody plný, haha. Tak se potkejme před Čapkáčem. – Good. – Rychle koupíme kafe a jdeme. – Cajk! – Zatím poslouchej Evanescence. – Jojo, to jsem chtěl. A ještě se zMetalikuju. – Sou Klaus. Klous. Nou medr. Hau fár. – Fromdahááárt. A pak už sedíme v Čapkárně, s příhodným hudebním podkresem z náměstí. 

DAMU a inscenace This Is Not a Love Song v souboru Ufftenživot, který Sára spoluzakládala a inscenaci režírovala. A dnes už i lektorský tandem. Takže – jak? 

SA: Začalo to tím, že jsme dělaly workshop na DAMU, protože Káťu oslovila Míša Homolová...

KC: … která mi řekla, ať udělám workshop na něco, co mi na DAMU scházelo. A já si uvědomila, že mi na škole – a i potom pár let v praxi – scházelo vrhat se do toho prostoru s radostí a svobodou. Nebát se tam vlézt a trochu si to urvat. Zkoušet věci. A moje přelomová zkušenost byla právě během zkoušení se Sárou. Tím jsem došla k tomu ji oslovit, abychom dál rozvíjely principy, které jsme hledaly i v rámci Love Songu.

A v rámci Hronova šlo o lákavou nabídku, nebo máte k festivalu vztah už z dřívějška?

SA: Já jsem tady úplně poprvé v životě. A vlastně se trošku i stydím, že jsem tady nebyla dřív. Ale jsem moc ráda, že jsem mohla přijet. Máme teď zkušenost z NaNečista, Mladé scény a teď jsme tady. Je to pro nás super, že je to takto po sobě, protože můžeme navazovat na předchozí zkušenosti a přizpůsobovat je potřebě nových konkrétních lidí.

Námět na seminář tedy vznikl samospádem a navazuje na předchozí zkušenosti?

KC: My jsme se v rámci Love Songu zabývaly popovou hudbou a jejím obsahem. Během zkoušení jsme zjistily, že to funguje skvěle jako forma. Jako prostředek, který může propojit lidi. Je to univerzální jazyk. Pustí se Wannabe od Spice Girls a všichni začnou řvát, jásat – a my jsme toho chtěly využít. Použít popovou hudbu jako nástroj k tomu se propojit a v rámci té radostné propojenosti, kterou nám hudba poskytuje, tvořit v dialogu, v prostoru a hledat i nějaké své autentické věci.

SA: Spouštěcí mechanismus byla improvizace. Variace na téma pohyb versus písničky, které v sobě máme zapsané. A to byl formát, se kterým jsme chtěly jít dál. Pojmenovat si, za jakých podmínek to vzniká, k čemu nám to je, jaké z toho máme pocity a co nám to do té herecké práce dává.

Jak probíhaly hronovské přípravy. Máte už ukotvený rámec, nebo se necháte vést svou sehraností, improvizací a seminaristy?

SA: Máme mnohem víc nápadů, které chceme zkoumat, protože toho času bude víc. Něco už máme ozkoušené a dokážeme mnohem víc improvizovat i v průběhu. Máme arzenál a dokážeme věci kombinovat, organicky i partnersky se spolu domlouvat. Chceme natáčet klipy, chceme karaoke a chtěli bychom ještě víc zkusit být ta popstar. A uchopit to tak, aby to bylo konkrétnější. Chceme zkušenost z ponoření se do té iluze.

Co si mám představit pod formulací „improvizace založená na volném, nechoreografovaném tanci ve spojení s popovou či jinak osobitou hudbou“? Mám pocit, že tohle dělám u nás doma prakticky pořád, ale ještě nikdy jsem tomu nedal umělecký přesah, natož zkoumání sebe sama. Co byste tím rády seminaristům předaly?

KC: Pro mě je v tom osobní linka toho, že to právě děláš běžně. Když jseš doma, to je ten stav, kterej je svobodnej. Jseš uvolněnej, nikdo tě nesoudí a nemusíš ani ty soudit sám sebe. Mám pocit, že směřujeme k tomu si ten stav navodit a pak i v rámci toho stavu být koncentrovaní a cílit tu tvorbu, mít to pod kontrolou. Já to pracovně nazývám jako: koncentrovaná párty. Můžeš úplně bláznit, ale je to za nějakým účelem a je to vědomé.

SA: Je to, jako kdybys z koupelny, kde tancuješ, najednou otevřel dveře a byl na jevišti, ale dál pokračoval v tom, co děláš, a nezměnilo se tvoje chování na základě toho, že se na tebe dívají lidi. Ty víš, že tam jsou, ale je v pořádku, že se na tebe v tomto přirozeném stavu dívají. A s tancem se snažíme pracovat spíše jako s pohybem. Je to něco, co je nám vlastní. Není to nedosažitelný, není to o virtuozitě, jsme schopni toho dosáhnout, pokud nás to baví a máme k tomu vlastní pohnutku a záměr, které pak chceme sdílet s ostatníma.

Je něco, na co se nejvíc těšíte?

SA: Já se hrozně těším a doufám, že si zkusíme udělat improvizaci a že se u toho všichni budou moct dokázat odvázat tím svým vlastním způsobem a vzít si z toho i něco pro sebe do budoucna. 

Kdybyste si měly vybrat postavu a tu ztvárnit tancem a písní, jak by to dopadlo?

KC: Já to teď vymýšlím ve dne v noci tohleto…

Dlouhá pauza, přemýšlíme a The People stále hrají a nejen popově ovládají náměstí.

KC: Kovboj a Morricone. A s tím někam jako přijít…

SA: Mně nějak jako naskočil Jim Carrey…

KC: Já vím proč! Sára se teď totiž dívala s dětma na Zvířecího detektiva.

SA: A mám to teď v hlavě nějak intenzivně…

KC: A ty bys ho dala hodně dobře…

A co by mu teda hrálo?

SA: Asi Michael Jackson nebo něco takového.

KC: (brouká) Jsem bos / a ty jsi bossa / nova, nova / jsem bos… To je docela takový Jim Carrey z Wishe, ne?

Seminaristé si mají vybrat svoje TOP 3 songy. Jaké jsou ty vaše?

KC: Son of a Preacher Man, Jolene od Dolly Parton a Vandalist od Nogy Erez.

SA: I Trap You od Kae Tempest… a dál to bude hrozně těžký. Od Céline Dion…

KC: No, tak to je těžký teď…

SA: Od Céline Dion…

KC: All by Myself? Nebo jsi myslela jinou?

SA: Jo, myslela jsem tuhle.

Existuje snad nějaká jiná? (smích)

KC: Jo! MAJ HÁRT WILL GOU ON, JAKO BEG YOUR PARDON?!! (smích)

SA: A ještě třetí musím… Ta Ma Che-

KC: Tak ji zanotuj!

SA: To je italská písnička, tu neznáš!

KC: Ma Che Freddo Fa!

SA: Jinou, tu když jsme byli na svatbě…

KC: Jo počkej, tu jak jsme vám zpívali. Jak se jmenuje ta zpěvačka?

SA: Nada.

KC: Senza un perché!

Tak výborně, čas jít si improvizovaně a nechoreograficky trsnout na náměstí…

KC: A my si jdeme spinknout.

‌

autor: Lukáš Křížek / foto: Ivo Mičkal

Zpět