Křehkost „introvertního“ bytí

4.8.2024

Mladý (stále ještě těsně náctiletý) soubor Nekroflík z Prahy se jiráskohronovskému publiku představil poprvé, ale jeho členové spolu tvoří už pět let. Se svými lektory a režiséry Ondřejem Kohoutem a Veronikou Borovkovou fungují, dle jejich vlastních slov, v organickém a na dialogu založeném procesu, na inscenacích soustavně pracují a občas se stane, že něco nedodělají. Nehraje se na výkon, nemusí se za každou cenu nazkoušet nová věc. Už jen tento „souborový setting“ považuji za velice zdravý a sympatický.

Inscenaci Krajina s žehličkou, která vychází z povídek Haruki Murakamiho – respektive sbírek Muži, kteří nemají ženy a Po otřesech – jsem viděl již v dubnu na Punkovém Stodůleckém písečku a nutno říct, že ušla pěkný kousek divadelní cestičky. Už tehdy se mi líbila a myslím, že z větší části se jí také daří naplňovat svůj potenciál rezonovat. Nedokážu se však ubránit vtíravému pocitu, že některých nešvarů se nezbavila, protože to zkrátka není v jejích silách – čemuž nemusíme nutně připisovat významy ryze pejorativní. Murakamiho reálně-mystický, melancholický, snový či jinak interpretovatelný svět nabízí velké krásy (slovní, myšlenkové, obrazotvorné) – stejně tak se o to snaží inscenace, kde se to daří tu více tu méně. Souběžně s tímto se tedy vytváří i určitá vstupní náročnost. A s tou je potřeba se popasovat. Podotýkám rovnou, že podmínka by platila i pro starší, zkušenější a jevištně vybavěnější soubor.

Celé to začíná vskutku náramně. Slovem vtipná a civilně komická historka o medvědovi, pohlavním styku a rolničce se roztomilým „plot twistem“ v podobě zpovědi překlene v Boží zázrak a ten zase pozvolna v existenciální krizi, hledání a uvěření v Boha i Otce, Otce v Bohu a všemožně kombinovaně. S nadsázkou, ale skrytým poselstvím par excellence. Celé je to korunované decentní, ale zato chytrou, znakově účinnou choreografií na písničku Personal Jesus. Moje vyloženě oblíbená pasáž. Jazyk inscenace je přehledně nastaven a já jsem zvědavý, kam tyhle povídky-historky-hříčky poplavou nebo poletí dál. Jenže další obrazy jako by postupně začaly blednout. A to i přes to, kolik vtipných (mikro)situací, melancholicky laděných a snových momentů, které stojí za vidění, nás ještě čeká.

Jednotlivé pasáže mají stejnou, řekněme jaksi formátovou, důležitost, obdobný náboj, jsou totožné hlasově i energicky. A čím více se do téhle líbivé krajiny s žehličkou bez žehličky ponořujeme, tím více se zdá být tišší, křehčí a intimnější. Jako by se nás to už ani nemělo týkat. Stávám se pozorovatelem postupně více a více uzavřeného světa, který už mě ani nenechá nahlížet, ale pouze z dálky naslouchat. Inscenace jako by se navzdory svým kvalitám a možnostem stávala dlouhodobě a nakonec definitivně niterně introvertní. A mně se to líbí, ale současně mě to také tlumí a nechává to mé přemýšlení a sledování až příliš dlouho vyklusávat. Mizí plynulost a svižnost, herci přestávají být hlasově i výrazově proaktivní, vše začíná zůstávat pouze ve slově, na něž se po celou dobu hodně spoléhá. Dříve líbivá a místy záviděníhodná civilnost a prazvláštní typ nešikovné (v tom nejlepším slova smyslu) autenticity se vyčerpají, těžknou pod sledem zámlk. A ne všechny jsou dostatečně zdůvodněné, nejsem si jistý, jsou-li záměrné. Přeju si více herecké živosti, která to celé rozčeří, abych se pak k tomu niternému rád zase vrátil. Chybí mi zkrátka kontrast! Nedochází k proměně temporytmu, a jak už to tak u povídkoidních věcí bývá, na povrch vyplouvá kvalitativní disproporčnost jednotlivých úryvků. Inscenace je něžná a křehká – taková, jaká asi chce být, ale pro mě se příliš brzy stane až moc introvertní, pouze pro sebe existující. A to i přes vnitřní jistotu, že vím, že herci vědí o čem a proč hrají, co říkají.

Nakonec je ale nutno zcela upřímně uznat, že inscenace má své kvality a rozhodně na mě nepůsobí špatným dojmem. Jedná se o velmi dobře autorsky zpracované a na jeviště (leč možná až moc) citlivě převedené útržky z Murakamiho světa. V mírumilovném časoprostoru kontemplujeme o samotě, odcizenosti, porozumění a dálkách, které jsou propojovány promyšlenou minimalističností. I přes možná malou odvážnost co do explicitnosti a vykročení z komfortní zóny a vlastních možností se soubor nebojí nástavby – v jednu chvíli jsme svědky projekce, kterou soubor s každým prostorem, v němž hraje, nově předtáčí. V každém místě si tak pomyslně vytváří novou cestu k hledání příběhu i k sobě samým. A to rozhodně není málo. Jsem nadšený, jakým způsobem soubor uvažuje a že se nebojí zkoušet i zakoušet. To je v tomhle věku na divadle setsakra důležité.

Psáno ze třetí a poslední reprízy. Záhodno také ex post zmínit, že si je autor vědom prostorových dispozic, s nimiž se soubor se ctí vypořádal, a to hned natřikrát.

Nekroflík, Praha

Nekroflík, Praha

Nekroflík, Praha

Zpět