95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025

Kritika divadlo kultivuje

7.8.2024

Rozhovor s lektorkou PC Jitkou Šotkovskou.

Festival Jiráskův Hronov může svým způsobem připomínat maraton. Rozhodně to tak je z pohledu lektorů PC – a s Jitkou Šotkovskou, teatroložkou, dramaturgyní a redaktorkou časopisu Svět a divadlo –⁠ jsme si sedli ve velice krátké pauze na úprku mezi dvěma sály. Přesto došlo i na témata dosti hluboká.

Co pro tebe znamená Jiráskův Hronov? A měl nějaký vliv na tvůj život?
Jeden z nejzásadnějších – většinu nebo přinejmenším řadu podstatných přátelství mám z Hronova a taky odsud znám Honzu (pozn. red.: Šotkovského, Jitčina manžela), takže mi Jiráskův Hronov přinesl v podstatě dvacet let manželství.

Já myslel co do profese.
Třeba to, že jsme se seznámili s Honzou, potom jsme zjistili, že studujeme ve stejném městě, že oba dva máme zájem o divadlo… až jsme společně jedno divadlo spoluzakládali a máme z toho profesi. Takže Jiráskův Hronov jak v mém profesním, tak osobním životě hraje absolutně zásadní roli.

Jak hodnotíš současnou scénu českého amatérského divadla?
Ty ses fakt zbláznil. Máme na to dvacet minut, já přebíhám zadýchaná z jednoho divadla do druhého a tohle jsou otázky na velký vědecký rozhovor pro Divadelní revui… Ale no dobře. Hodnotím ji extrémně rozmanitě, je to tak už spoustu let, ale je podle mě snad ještě čím dál rozmanitější a zajímavější. Myslím, že pořád je vidět, že umí čerpat trendy z toho, co se děje v profesionálním divadle, a taky je pro to profesionální divadlo pořád skvělou zásobárnou talentů, ale klidně taky formálních inspirací či textů. Teď jdu přímo z Mafiana, což je na první zkouknutí hra, o které si dovedu představit, že by mohla být nasazená jako příjemná komedie v nějakém profesionálním oblastním souboru. Dovedu si představit, že když někdo hledá dobrou frašku, nemusí sahat jenom po Cooneym, ale může pracovat třeba na téhle nové mafiánské hře.

Jaký má amatérské divadlo vliv na společnost? (pauza; pozn. přepisovatele: z nahrávky je znát, jak se respondentka asi zatvářila) Ne, promiň, já vím. Ale taky vím, že mi dokážeš odpovědět.
To jsou složité otázky. Ani to nemusíš rozdělovat na amatérské a profesionální divadlo. Já věřím – a my divadelníci se za to modleme –, že má sílu otevírat společenskou debatu. A vedle toho má určitě sílu a schopnost potěšit, což taky není málo. Může kultivovat, rozvíjet myšlení.

Vím, že sama hodně tvoříš. Jak se stavíš ke kritice něčeho, co jsi vytvořila?
Záleží, kdo to kritizuje a co kritizuje. Já vnímám jako svou jistou devizu, že na jednu stranu divadlo dělám, ale na druhou stranu o něm převážně píšu – že jsem, i když teď čím dál míň, divadelní kritička. A kritik, který neumí přijímat kritiku, mi připadá dost na hlavu. Takže myslím, že kritiku přijímat umím, ale jelikož znám i tu stranu kritiků, tak to nepřeceňuju. Podmínky dnešní divadelní kritiky jsou tristní, v podstatě neumožňující dělat dobrou práci, takže sama na toho kritika ani nekladu moc žádné nároky. Když o mně někdo prostě napíše, že to stálo za pendrek, a nemá to podložené argumenty, tak si o tom pomyslím svoje, ale rozhodně nejsem tvůrce, který se bude rozčilovat a říkat, jak si tohle mohl dovolit a kolik my jsme tomu věnovali času a já nevím co. Podstatná je pro mě poučka, že má člověk brát kritiku od toho, za kým by si šel pro radu.

Čím to je, že je situace kritiky tak tristní?
Finančně je na tom kritika ještě mnohem hůř než celá kulturní scéna. Dnes už téměř nejsou periodika, kam by člověk mohl psát a dostával za to seriózní finanční ohodnocení. Dávno už neexistuje kritika jako profese, kterou se živíš, takže to z větší části leží na nějaké dobrovolnosti, na volném čase nebo jako přívažek k další profesi. Dneska už třeba téměř žádná redakce nezaplatí cestu do divadla, takže když chceš třeba nějaké regionální divadlo sledovat dlouhodobě, tak to musíš dost finančně dotovat. A je to obrovská škoda, protože já věřím tomu, že kritika divadlu pomáhá, že ho kultivuje. Asi to nikdy úplně nezmizí, logicky máme potřebu o umění mluvit a vyjadřovat se k němu a nějak ho hodnotit. Nikdy to nezmizí, ale možná se to úplně přetvoří. Je čím dál tím víc laických výkřiků jako u filmů na ČSFD – na i-divadle, na sociálních sítích… Ale to není skutečně fundovaná kritika, ta vyžaduje nějakou zkušenost a práci na sobě a svém vzdělání. Myslím, že soubory, které přijedou na Hronov a jsou předmětem kritiky zdejších recenzentů, by vlastně měly být rády. Myslím, že v dnešním divadle se nikomu nedostane taková zpětná vazba jako amatérům v přehlídkovém systému.

Jak důležitá je pro tebe spolupráce s amatérskými soubory?
Ale vždyť já v podstatě jenom jezdím do lektorských sborů, případně třeba někdy psát do zpravodajů, a to je hlavní kontakt s amatérským divadlem. Když tedy pominu to, že ten náš někdejší Buranteatr, dnešní Vejminek, který tady zítra hostuje, je vlastně ve výsledku amatérské divadlo. Je dělané profesionály, ale děláme to taky ve svém volném čase v podstatě dobrovolně a za nic.

Budeš chtít, aby tvé děti dělaly divadlo?
Myslíš profesionálně? Já myslím, že se mě děti nebudou ptát. Já si dovedu představit, že můžou dělat divadlo a být u toho šťastní, anebo dělat divadlo a žít nešťastný život. Myslím, že to je skoro v každé profesi. Nevedeme je k tomu, ale byla bych třeba ráda, kdyby do divadla chodily, protože myslím, že to je něco, co nám život obohacuje – a mám radost z toho, že chodí do divadla rády, ale říkám si, že kdyby si to dokázaly nechat v té rovině, že se jednou měsíčně půjdou do divadla potěšit, tak by to možná bylo lepší než se tím živit. I když náš Hubert momentálně chce být fotbalista, tak si vlastně říkám, že by možná bylo lepší, kdyby dělal divadlo.

Ptal se Honza Švácha, zpracoval Michal Zahálka

Zpět