L’amour, der Baum, the chair

7.8.2025

Někdy se člověk potěší – třeba při setkání s tak suverénní drobničkou, jakou je Tady si sednu a napíšu báseň, inscenace textů Ernsta Jandla v režii Vlastimila Kaňky a provedení pětice mladých interpretů z řad DRDS. S nesnadnou Jandlovou poetikou, postavenou na nonsensu a paradoxu, se tvůrci vypořádali skoro ukázkově. Inscenace je založená minimalisticky, ovšem ač se o literaturu opírá, zároveň se jí nevyčerpává: jevištní akce (už od úvodní klauniády s instalací notových stojanů) poetiku textů doplňuje, nezastiňuje ji a zároveň nevyrábí usilovný humor.

V tom je velká síla mladých hereček a herců, kteří dovedou mikrosituace divadelní i mikropointy textové podávat zcela suše, nic nepřehánět, všechno nechat přesně vyznít třebas za pomoci jediného dobře mířeného pohledu nebo přesně trefené intonace. Není tu vůbec žádné místo pro pitvornost, humor je tu založen na vážné tváři nebo přesněji na něčem, čemu se v kontextu anglosaské komedie říká deadpan. Tu ovládají herečky a herci znamenitě, a zrovna tak je z jejich projevu v každé chvíli patrné, že moc dobře vědí, co, proč a jak (a proč zrovna takhle) říkají a dělají. Etuda konsekutivního tlumočení básně založené na hudebnosti jazyka je v tomto zcela příkladná.

Takovéto divadlo poezie má smysl – a (abych parafrázoval citát Franze Mona, kterým se tvůrci zaštiťují) podobně, jako Ernst Jandl pomáhal „nově poznat jazyk“ čtenářům, inscenace Vlastimila Kaňky poodkrývá sice nikoliv nutně nový, ale přinejmenším nevšední jazyk divadelní.

‌

foto: Ivo Mičkal

DRDS

DRDS

DRDS

Zpět