95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
9.8.2024
Rozhovor s režisérem Liborem Ulovcem a herci Václavem Bartůškem a Jakubem Charvátem.
Jak jste se dostali k textu?
Libor: Já se zajímám o to, co se hraje ve světě i u nás, a vždycky je pro mě výzva najít nějakou pěknou hru, která se obvykle nehraje, což se v produkci SoLiTEAtru daří. Před 5–7 lety jsem narazil na hru, která se jmenovala Strážci Tádž Mahalu, v Americe měla velký úspěch a mně se hodně líbila. Požádal jsem Aura-Pont o agenturní text, přečetl ho a řekl, že bychom ho rádi uvedli. Odpověděli mi ale, že je jim velmi líto, ale že zahraniční agentura odmítla na přání autora udělit licenci amatérskému divadlu. V České republice povolíme premiéru pouze špičkovému profesionálnímu souboru! Bylo to asi proto, že autor se tady nehraje a měl zájem na tom, aby byl poprvé uveden profi souborem. To se ale nestalo. A tak vznikaly naše další inscenace a já se pořád na agentuře ptal na Strážce, dostával záporné odpovědi, až jednou, po sedmi letech, mi oznámili, že máme povolení. Hned jsme po tom skočili.
Měl jste už hotové obsazení?
Libor: S Vaškem jsem už předtím spolupracoval na inscenaci Dostaví se Oscar Wilde, ten to se mnou těch pět sedm let spoluprožíval, ale potřebovali jsme najít někoho, kdo nás doplní. Protože SoLiTEAter je platforma, kterou tvořím já a lidé, které přizvu ke spolupráci. V tomto případě jsme hledali člověka, který by se typově hodil a doplnil by Vaška, aby byli rozeznatelní a jejich spojení zajímavé. Až jsem potkal na FEMADu Jakuba, který kývl, a začali jsme zkoušet. Oba herci se předtím neznali, což není pro příběh, kde mají být celoživotními přáteli, ideální. Ale chemii mezi nimi se podařilo velmi dobře vyladit a jsem rád, že jsem je dal dohromady. Myslím, že podávají velmi dobré výkony. Navíc bych chtěl poděkovat libochovickým přátelům, kteří nám zabezpečují technické zázemí, která naše platforma nemá.
Jak dlouho trvala příprava?
Vašek: Byl to poměrně intenzivní půlrok. Začali jsme zkoušet někdy na konci března, až do léta jsme hodně četli, zabývali jsme se významem každé repliky, hodně jsme ladili charaktery. Samotné zkoušení v prostoru začalo někdy v září a premiéra byla na konci listopadu.
Libor: Inscenace, kde dva herci stojí, nesmějí se hýbat a nesmějí mluvit, se režíruje těžko. Takže jsme neměli moc velký prostor pro vymýšlení velkých aranžmá, ale i tak je to snad zajímavé. A samozřejmě předcházela ještě dramaturgická úprava, tak třetina textu šla pryč.
Pátrali jste po tom, nakolik se to zakládá na skutečnosti?
Libor: Některá fakta jsou daná, ten Tádž Mahal se stavěl 10–16 let, skutečně to bylo zakryto, a ti, co tam pracovali, nesměli perimetr stavby opustit. Vlastní příběh se sekáním rukou už je fikce, legenda, stejně jako my máme legendu o mistru Hanušovi a vypíchnutých očích, aby nemohl sestavit další orloj. Když jsme počítali, jak dlouho by to trvalo, než by mládenci usekli čtyřicet tisíc rukou, tak by jim nestačila noc, ani týden a možná ani měsíc. Je to modelová situace, která dostává charaktery pod nějaký tlak, musí se té situaci postavit čelem.
Mezi rekvizitami mě zaujaly lampy…
Libor: To mělo taky hezký vývoj, hledali jsme dlouho. Jakub pak přinesl takové orientální, ale spíše hřbitovní. Až jsem našel v jednom krámu, kde prodávají značkové zboží za polovinu, celou řadu takových kvaziměděných věcí. Říkal jsem si, že jsou to přesně lampy, které by se mi líbily, ale ne všichni byli stejně nadšení jako já. Jsou to ovšem lampy solidní, pracovní, takže fungují dobře.
Jakub: Zkoušeli jsme i pravé svíčky, ale nakonec jsme skončili u elektrických, protože se zhášely. A navíc by byly problémy s hasičským dozorem. Takže jsme se raději vrátili k těm umělým.
Ptala se Jana Soprová