94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Loutka páně

18.7.2021

Je pozoruhodné, jak překvapivé souvislosti občas vyskakují napříč hronovským programem.
Je pozoruhodné, jak překvapivé souvislosti občas vyskakují napříč hronovským programem. Inscenaci Přísámbůh! režíroval stejně jako Gedeonův uzel Libor Ulovec, stejně jako Knězovy děti je to inscenace hry, kterou do českého divadla uvedla činohra Jihočeského divadla (a potažmo dramaturgyně Olga Šubrtová), a přeložil ji Jakub Škorpil, jeden z protagonistů Příběhů z pohřbu. Přiznám se, že když byl text čerstvě na Broadwayi a já pracoval jako agent v Aura-Pontu, nebyl jsem si jím tak docela jistý: jednak se mi zdálo, že se v něm hodně vyhroceně honí hodně témat najednou (o těchhle postavách by se dala napsat hra i bez nějakého posedlého maňáska), a hlavně jsem měl za to, že v zemi s takhle silnou loutkářskou tradicí asi nějaká maňásková činohra moc parády nenadělá. Budějovická inscenace (v níž mimochodem Jasona hrál rovněž „hronovský“ Tomáš Havlínek) v režii Janusze Klimszi na tu druhou pochybnost odpověď nedala – ve zvláštním úkroku stranou v ní byly maňáskové postavy Tyrona a Jolene hrány groteskně činoherně.
 
Jakkoliv mám i nadále kus problému s tím, jak to Atkins rozehrává do všech stran, je Ulovcova inscenace přesvědčivá: nepotřebuje si pomáhat nějakými velkolepými nápady, hraje se jen ve velice decentní nadsázce a důraz směřuje na vedení herců. Díky nim například vedlejší linie vztahu mezi Margery (Klára Klášterková) a Timothym (Tomáš Adel) vyznívá ve své nekompromisnosti velice vtipně, ale zároveň má i svou sílu
 
 
 
 
Inscenaci nicméně vévodí Jakub Hojka coby Jason a Tyrone: v suverénním výkonu přesně odlišuje jednotlivé polohy Jasonova často zakřiknutého, ale místy i odbojného nitra, ovšem je schopen se vmžiku přepnout do groteskního tónu Tyrona. Je to nesmírně obtížný úkol i v tom, že vyžaduje neustálé přepínání z činoherní do loutkoherecké polohy a zpátky, aniž by ovšem mohl nějaký základ jedné a druhé polohy úplně polevit. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč se hra víc nehraje, a skoro bych řekl, že není náhodou, že se herec s touto dvojí zkušeností (činoherní a loutkohereckou) našel právě v amatérském divadle.
 
Inscenaci slouží ke cti i nápaditý hudební plán a výtvarně povedené loutky. Výsledkem je nesmírně intenzivní zážitek s nesmírně podivnou hrou – díky za něj.
Michal Zahálka
 
P.S.: Jelikož jsou toto poslední řádky, které (už z Prahy) píšu do letošního Zpravodaje, chtěl bych ještě poznamenat, že je neuvěřitelné, jak se povedlo festival v tak krátkém čase připravit. Vůbec nemám dojem, že by se jednalo o nějaký kompromisní ročník – program byl setrvale kvalitní, nálada plně festivalová, a ze strany místních jsem se na každém kroku setkával s vlídností a vstřícností, což také není žádná samozřejmost. Před organizátory hluboce smekám a všem ostatním moc děkuju – a těším se, že se za rok sejdeme zas.
 
 
 
 
  • Já mám problém se samotným tématem. Nejsem prudérní, spíš mi to přišlo hodně navymýšlený. - Jarda
Jakub Hojka and his ponožkový puppet – ocenila jsem. - Anička
 
  • Šlo to mimo mě, herectví trochu každý pes jiná ves. - Sylva N.
 
  • To téma hříchů, rouhání spojené s drastickými loutkami, asi funguje lépe v Americe, u nás nevím. - Vědátor

Zpět