Loutka vám sama řekne, co umí

7.8.2026

Adam Páník ve své práci propojuje herectví, režii, scénografii, hudbu i řemeslo. Na Jiráskově Hronově vede loutkářský seminář, v němž se účastníci učí méně vymýšlet a více pozorovat, co jim samotná loutka nabízí.

Když jste byl malý, chtěl jste závodit ve Formuli 1, potom vyrábět kytary a nakonec jste skončil u loutkového divadla. Je mezi těmito vzdálenými světy nějaká společná nit?

Určitě nějaká je, ale spíš jde o asociační dobrodružství. Nejblíž k sobě mají loutkové divadlo a výroba kytar. Pro inscenace totiž občas vznikají nástroje, které jsou zároveň součástí scénografie. Když jsme například pro Divadlo Radost připravovali batolárium Lesní fantazie, vyrobili jsme baskytaru z kmene a slide kytaru ze zkrouceného klacku. Formule 1 tak zatím zůstává spíš mým guilty pleasure.

Na obor uměleckého řezbářství jste údajně šel proto, abyste se naučil vyřezávat loutky. Co tedy bylo dřív – loutka, nebo divadlo?

Asi divadlo. V prvním ročníku na gymnáziu jsme si povinně volili mezi matematikou a dramatickou výchovou. Matematika mi šla, takže jsem si říkal, že na další matiku chodit nepotřebuji, a zvolil jsem dramaťák. Z rodiny ani ze základní školy jsem k divadlu žádný vztah neměl a vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Nakonec mě to ale bavilo natolik, že jsme už ve druháku s kamarády požádali pedagoga, aby otevřel nepovinný kroužek. A postupně jsme si ho trochu převzali sami. Můj spolužák Boris Jedinák pro nás už tehdy psal scénáře a začali jsme se vydávat autorským směrem. Vedle dramaťáku jsme pak zkoušeli vlastní věci třeba v opuštěném skladu pneumatik na střeše.

Co vám řemeslné vzdělání dalo kromě schopnosti vyrobit si vlastní loutku nebo scénografii?

Především nemám strach ze strojů. Mohu si vymyslet složitější věci a sám je vyrobit, zatímco někdo jiný je musí zadat řemeslníkovi, což celý proces komplikuje a prodražuje. Zároveň jsem zažil velký kontrast mezi gymnáziem a učilištěm. Gymnázium nás učilo o všem přemýšlet a diskutovat. Učiliště bylo mnohem rigidnější: všechno má svá pravidla a život se s vámi nebude mazat. Byla v tom přísnost, ale také respekt k řemeslu a k člověku, který něco opravdu dobře umí. V loutkovém divadle je řemeslo důležité i proto, že animaci můžete používat jako výrazový prostředek. Když ovládáte různé způsoby vodění, nemusí se všechny postavy pohybovat stejně. V inscenaci Fabula Silvestris máme čtyři hlavní manekýny. Dvěma jsme nakonec ustřihli nitě, které ovládaly nohy, protože se všichni podobně ploužili. Zrovna tyto dvě postavy jsou v příběhu trochu pitomci, takže se k nim odlišný, neobratnější pohyb hodil. Technologie loutky tak pomohla vytvořit jejich charakter.

Ve své práci propojujete herectví, režii, scénografii, dramaturgii i hudbu. Je výhodou vidět inscenaci z tolika stran?

Má to výhody i nevýhody. Když se nepodaří sehnat člověka pro každou profesi, umíme si jednotlivé role v týmu rozdělit. Často pracujeme s lidmi, kteří mají více schopností a dokážou zastat několik funkcí. Výhodou také je, že si můžeme navzájem mluvit do práce. Není tam jeden režisér a proti němu herci, kteří čekají na pokyn, zda mají jít zleva doprava a trochu dozadu. Proces je díky tomu velmi dynamický. O všem můžeme diskutovat, do poslední chvíle věci měnit a vylepšovat. Samozřejmě to ale znamená, že se člověk nemůže pohodlně schovat jen ve své jedné profesi.

Za jeden ze zásadních principů své tvorby označujete improvizaci a „přemýšlení skrze jednání“. Jak se improvizuje s loutkou, která má předem dané tělo a omezené možnosti pohybu?

Právě omezení může být její výhodou. Člověk si ji musí pořádně osahat a sžít se s ní. Pak už nejedná vedle loutky jako herec, který komentuje, že něco upadlo, ale řeší situaci přímo skrze ni. Také v semináři se zaměřujeme na to, že charakter vychází z toho, co loutka umí – nebo naopak neumí. Vyrobili jsme si různé loutky s různými technologiemi a pohyblivými částmi. Některé mají nohy a kolena, jeden krab má třeba jen dvě ruce. Nejdřív tedy nevymýšlíme charakter a příběh, ale pozorujeme možnosti loutky. Když umí jen šest věcí, musíme z těch šesti věcí poskládat postavu. Při tvorbě často objevíme pohyb, který nás předem nenapadl. Loutka sice neumí udělat to, co jsme po ní původně chtěli, ale nabídne něco jiného – a příběh pak uhne tímto směrem. Pro mě je důležité věci vidět, ne poslouchat vysvětlení, co si loutka myslí. Měla by to skutečně udělat jednoduchým gestem, kterému divák porozumí.

Klade při zkoušení větší odpor loutka, nebo živý herec?

To záleží na hercích. Někteří kladou odpor hodně, jiní jsou skvělí, autorsky se zapojují a během improvizací sypou jeden nápad za druhým. Loutky ale samozřejmě potřebují herce také. Možná je to jednodušší s loutkáři. Ti bývají veselá banda a neberou se příliš vážně. Už z podstaty své práce nemají tak velké herecké ego, protože komunikují skrze materiál, ne jen sami skrze sebe.

Společně s Terezou Havlovou jste založili Musaši Entertainment Company. Proč právě Musaši a nakolik vážně je míněno označení „zábavní společnost“?

Označení „zábavní společnost“ je míněno naprosto vážně. Název vznikl u jedné z našich prvních inscenací Teď, když mám dům spálený na popel, vidím lépe na Měsíc. Je inspirovaná tradičními japonskými pohádkami a pověstmi a pracovně jsme jí dlouho říkali Samurajové a klauni. Když jsem o ní nadšeně vyprávěl Borisovi Jedinákovi, řekl mi, že název Samurajové a klauni by ho do divadla rozhodně nenalákal a že by se to mohlo jmenovat třeba Musaši Entertainment. Mně to připadalo lepší jako jméno souboru než inscenace. Chytilo se to a už nebyl důvod něco měnit.

Jako hlavní nástroje své tvorby uvádíte „vizuální dramaturgii“ a „mlžnou přítomnost narativu“. Co si pod tím má představit obyčejný divák?

Vizuální dramaturgie zjednodušeně znamená, že nejprve sledujeme, co věci umějí, a z toho teprve stavíme inscenaci. Důležitý je i materiál a témata, která s sebou nese. Například Fabula Silvestris znamená lesní pohádka a její loutky jsou vytvořené z klacků, kořenů a hub. Do lesa v příběhu přiletí igelitový pytlík, dostane se do továrny, oživne a stane se také loutkou. Konflikt je patrný už ze samotného střetu materiálů. Ještě než kdokoliv něco řekne nebo zahraje, vidíte, že to bude skřípat. „Mlžná přítomnost narativu“ se trochu liší v tvorbě pro děti a pro dospělé. Pro děti děláme příběhové věci, protože vyprávění máme rádi. V tvorbě pro dospělé je příběh spíš způsobem, jak si vytváříme materiál. Ve výsledném tvaru nemusí být celý čitelný. Divák ho může tušit, ale nevadí, když ho přesně nerozluští. Může například nejdřív zahlédnout začátek, potom konec a teprve pak střed. Nemusí být vyprávěn chronologicky.

Vedle loutkových představení vytváříte pohybové divadlo, instalace, audiotvorbu i site-specific projekty. Co musí nový nápad obsahovat, aby ještě patřil do světa Musaši?

Nemáme úplně vyjasněný manifest estetiky. Jedna důležitá zásada ale zní, že každý nový projekt má být něčím, co jsme dosud nedělali – nebo alespoň co jsme nedělali bezprostředně předtím. Nechceme upadnout do vlastního stereotypu a mazáctví: minule se to povedlo, víme, jak se to dělá, tak to uděláme stejně znovu. To už by byla továrna na zábavu. Proto se také snažíme pro každou inscenaci obměňovat tvůrčí tým. Je to pojistka proti stereotypu a zároveň jedna z nejzajímavějších částí zkoušení. S novými lidmi pokaždé znovu hledáme divadelní jazyk. Nikdo nepřijde s hotovým návodem, který ostatní jen pomohou zrealizovat.

V roce 2023 jste získali čestnou poctu festivalu příští vlna/next wave pro Talent roku, a to za kreativní oživování loutkářství a tradičních řemesel. Cítíte se jako pokračovatelé české loutkářské tradice, nebo ji spíš rozebíráte a skládáte jinak?

Nestyděl bych se být součástí tradice. Může se do ní vejít ledacos, včetně experimentu a žánrů, které přesahují loutkové divadlo, ale pracují s jeho principy. Tradicionalismus může být i v důrazu na řemeslo. Je dobré vědět, k čemu se vztahujete, ale není nutné tradici slepě následovat. Můžete se rozhodnout, zda ji budete brát vážně, parodovat ji nebo ji použijete úplně jiným způsobem.

Vyrábějí si dnešní loutkáři své loutky sami?

My ano. Hned v prvním ročníku na DAMU jsme ale dostali poučení, že nejlepší způsob, jak se dostat k loutkám, je buď je zdědit, nebo ukrást. Také jsme měli loutky půjčené od Marka Bečky. Dovolil nám je používat až do derniéry, takže jsme vždycky říkali, že je máme půjčené na neurčito. Derniéra zatím nebyla, a proto je máme pořád.

Takže tuto inscenaci už nikdy nesmíte derniérovat.

Přesně tak.

Na světovou výstavu EXPO v Ósace jste přivezli loutky ze čtyř inscenací, mimo jiné vytvořené z hub, klacků a dalších přírodních materiálů. Co na nich japonské publikum překvapovalo?

Myslím, že hlavně jejich hravost. Řada loutek má skrytý mechanismus nebo trik, který vytváří dramatickou situaci. Přivezli jsme například loutky z Eseje o světle s jednoduchou elektronikou. Například loutka Bleskový mrak je vlastně kus vaty, z něhož se vysunou dvě tenká LED vlákna. Každý blesk může blýskat zvlášť. Mrak pak udeří do stromu, na němž se rozsvítí svíčky, takže strom začne hořet. Překvapivé pro ně asi bylo i to, že loutka nemusí představovat člověka nebo zvíře, ale třeba právě mrak. A další postava má třeba vysunovací jazyk, chodí po lese a olizuje věci. Celý její charakter stojí na jedné zvláštní technologii.

A co naopak překvapilo vás na japonském publiku?

Je během představení neuvěřitelně tiché. Cítíte, že se lidé soustředí, ale téměř nedávají najevo reakce. Nesmějí se ani nic nekomentují. Když však představení skončí a začne se tleskat, všechno, co hodinu zadržovali, vyrazí najednou velmi intenzivně ven.

Na hronovském semináři necháváte promlouvat materiál, nedokonalosti a „defekty“ loutky. Jakou chybu dělají začátečníci nejčastěji?

Vlastně dvě. První je technická: nedívají se na loutku, kterou vodí. Druhá spočívá v tom, že se všechno snaží vymyslet dopředu. Stojí vedle loutek a říkají si, co by mohly udělat, místo aby je vzali do rukou a rovnou to zkusili. Když pracuji s materiálem, musím s ním opravdu být a co nejméně od něj odbíhat. Je potřeba zrušit filtr „nejdřív to vymyslím a potom udělám“. Podle mě by to mělo být obráceně: něco udělám, podívám se, co to znamená, a z toho stavím dál. Loutka vám sama ukáže, co umí. Jen se na ni musíte dívat.

autor & foto: Honza Švácha

Adam Páník

Zpět