95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Lucie Peterková: Kdysi jsem byla enfant terrible
2.8.2021
Rozhovor s herečkou, zpěvačkou a moderátorkou úvodních ceremoniálů Jiráskova Hronova.
Jako rodačka z nedalekého Náchoda máš do Hronova blízko. Spočítáš, kolikrát ses zúčastnila Jiráskova Hronova? Kdy to začalo?
No, vlastně to úplně přesně nevím. Ale myslím, že moje první aktivní účast byla v roce 1995, možná už 1994. Bylo to v roce, kdy jsme na Hronově hráli s Náchodskou divadelní scénou Tylovu Tvrdohlavku, klasicky v předvečer oslav. To jsem poprvé „ochutnala“ festivalové publikum. Bylo mi nějakých 13–14 let a Hronov jsem znala jako malé město plné tátových známých a přátel. Ten neobvyklý čilý ruch všude kolem mě okouzlil. Už tenkrát jsem vnímala, že Hronov při oslavách je úplně jiný než v běžném roce…
Jsou některé Hronovy, které ti obzvlášť utkvěly v mysli? Čím?
Jéééééé, to by bylo na román! A možná i na několikadílný…
Na začátku jsem si pamatovala vždycky nějakou situaci, hlášku, nebo téma, které rezonovalo, a dokázala to propojit s ročníkem. Ale poslední roky už mi to celé splývá, takže oblíbené lidi si pamatuju výrazné situace taky, ale už nedám dohromady roky, kdy se co odehrálo. Moc ráda ale vzpomínám na všechna hraní před nekompromisním festivalovým publikem, na poznávání osobností, které fandily a fandí (nejen amatérskému) divadlu. Třeba když mi legendární dramaturgyně a lektorka Jarmila Černíková-Drobná jednou pomáhala měnit gumu u auta. Bylo mi asi devatenáct, ještě navlhlej řidičák, bráchovo auto a píchlé kolo… A pak se zjevila s berlemi vzácná Jarmila, a aniž by hnula prstem, dobrými a přesnými radami mi pomohla kolo vyměnit, opřená o své berličky… Nebo ten pocit pýchy, když mi teatrolog František Černý po představení Emigranta v roce 2000 vysekl poklonu… Milovala jsem taky tu ohromnou týmovost lidí v Jiráskově divadle, techniků a lidí kolem administrativy, prostě těch „domácích“. Moje srdcovka byl ročník 80. ve žlutých a fialových barvách, kdy se Marcela Kollertová stala takovou naší královnou a já byla její věrný šašek. Byla to hra sice trochu dovnitř, ale nakonec moc hezky lezla i ven mezi festivalové návštěvníky. Spoustu historek nemůžu ani zmínit, protože se to nehodí do seriózního periodika. Třeba když se zašlo na nevinnou návštěvu do Hororu a noc pak byla dlouhá :-D. A nesmím a nechci zapomenout na každoroční festivalový dýchánek s panem režisérem Houšťkem. Pravidelně jsme se sešli někde na kávu, víno nebo whisku a několik hodin jsme si povídali. Tuhle konstantu narušil až jeho loňský odchod…
Jako moderátorka JH ses setkala s několika ministry či jejich zástupci. Kdo z nich byl pro tebe nejzajímavější?
Kupodivu musím říct, že od dob ministrování legendárního Pavla Dostála do Hronova žádný ministr kultury pravidelně nejezdil. Když přijel někdo z ministerstva, byli to vlastně jen poddaní, plnící svou pracovní povinnost. Nebo jsem je tak alespoň vnímala. Ale co se týká pana Dostála, on byl opravdu jiný. Mezi "festivaláky" zapadl a rozhodně nepůsobil jako papaláš. Pamatuji si, že jsem jeden rok dělala něco jako hostesku a měla na starosti uvádění VIP hostů do jejich lóží. Spolu se dvěma kamarády (a k velké nelibosti pana Houšťka, který tehdy Hronov starostoval) jsme právě pana ministra Dostála před představením vedli chodbami divadla, vybaveni kuličkovými pistolkami a „čistili prostor“. Pana ministra to evidentně bavilo jako nás, protože pochopil, že jsme jen pubertální „Výtečníci"... To bylo super.
Patřila jsi k herečkám, které zde účinkovaly pravidelně v inscenacích v režii Miroslava Houšťka, který zemřel loni právě v době Jiráskova Hronova. Jak na něj vzpomínáš?
No, vlastně pořád. Fakt. Pro mě se Hronov jeho odchodem změnil. Potemněl. Prostě mi odešla moje legenda. Člověk, který mi umožnil přerod z rozjívené holky – skorokluka – v dívku a posléze i ženu… Zní to sentimentálně a asi i pateticky. Ale on byl opravdu mou velkou ikonou. On mě připravoval na hereckou školu, spolu jsme se radovali na náměstí před tehdejší obuví, když mi přišel dopis o přijetí, on mi vyčítal moje ježdění na motorce, kuličkové pistole, on se mnou vedl dlouhatánské diskuse o životě, divadle, knížkách… A byl to on, kdo mi postupně dával krásné role se slovy: „V tomhle tě chci vidět.“ Cítila jsem jeho přízeň, i když byl často dost příkrý. Chválil málokdy a neadresně. Ale bylo poznat, když byl spokojený. Milovala jsem ho a teď, pokaždé když vjíždím na hronovské náměstí, dívám se smutně k jejich oknům, myslím na jeho ženu Martu a vím, že už nic nebude jako dřív…
Která z rolí ti nejvíce utkvěla v paměti? Která role tě nejvíc potrápila, a která naopak přinesla nejvíce radosti?
Na to asi neumím odpovědět. Protože každá role přišla v jiné době. A vždycky asi přesně ve správném vývojovém stádiu. Já mám sklony k sentimentu, takže ráda vzpomínám na Lenorku z Emigranta, na Soňu ve Strýčkovi Váňovi a hodně i na Lízu Curryovou v Obchodníkovi s deštěm. To ve mně doopravdy zapršelo! Moc mě těšila i Vojnarka. Na druhou stranu mě vlastně těšily i komedie. Jsem veselá bytost a baví mě bavit, takže Líza v Pygmalionu, nebo Anděl v Hrátkách s čertem byly taky krásný role… S panem Houštkem bych ale klidně a ráda hrála i „panínesuvámpsaní“.
My, kdo příliš neznáme místní poměry, nedokážeme přesně identifikovat, jak to bylo se spoluprací Hronova a Náchoda v oblasti amatérsko-divadelní. Jen tuším, že v centru stojí Náchodská divadelní společnost… Můžeš se pokusit ta spojení nějak objasnit?
No, nevím, jestli odpovím na to, na co se ptáš, ale okolo Hronova byly silné herecké soubory (Červený Kostelec, Náchod, Police nad Metují). Pan Houštěk si navíc mnohé z herců „vychoval“ v někdejším Studiu mladých, a tak pro něj bylo snadné je oslovit, když vznikaly větší projekty, nebo když potřeboval doplnit domácí soubor chybějícími typy. Takže nejen Náchod, ale i okolní soubory umožňovaly poskládat skvělé manšafty a pouštět se, řečeno politicky, do větších akcí.
Na JH ses představila ve velmi rozmanitých rolích – ať už jako herečka amatérského souboru, jako moderátorka a glosátorka, jako zpěvačka skupiny 6 NaChodníku. Zapomněla jsem na něco? Která z těchto „rolí“ ti momentálně sedí nejlépe?
Myslím, že jsi vyjmenovala všechno. Možná jsem ještě kdysi byla enfant terrible, ale už jsem snad dozrála :-D. Momentálně jsem vděčná za roli zpívající héééérečky. S NáChodníky na Hronovy jezdíme moc rádi. Je tu naše publikum, chápavé, vnímavé, domácí. Jako herečka jsem na jevišti stála v roce 2018 a trochu se bojím, že to bylo naposled…
Určitě je zajímavé zmínit, že v podstatě celá vaše rodina se pravidelně JH účastní, a je důležitou součástí zákulisí. Maminku potkávám v zákulisí Jiráskova divadla, bratr kromě hraní v kapele před pár lety natáčel videorozhovory s osobnostmi JH. Jak se celá vaše rodina k amatérskému divadlu dostala?
Hele, asi nějak samovolně. Když jsem se stala divadelně Hronovákem, bylo mi asi patnáct let. Starší brácha už v té době muzicíroval se svými Heebie-Jeebies a moderoval, takže měl na divadlo vazbu spíš přes svoje aktivity. Mamku jsem ale do Hronova přivedla já. Na to jsem pyšná a jsem za to ráda. Už hodně dlouho se stará o fundus a v době korony jí bylo fakt moc smutno, když do divadla nesměla. Má moc ráda lidi a ty svoje v Jiráskově divadle obzvlášť!
V průběhu doby jsi nejen vystudovala hereckou školu a pravidelně hrála na scénách celého Východočeského kraje, ale delší dobu jsi pracovala v Českém rozhlase v Hradci Králové. Co děláš teď?
Rozhlas jsem opustila, protože jsem se nejprve musela přesunout od moderátorského mikrofonu ke zpravodajskému a tam jsem zjistila, že to pro mě absolutně není. Úplně jsem vnitřně shořela. Jsem bavič a komediant, takže mi ta role veřejnoprávního novináře vlastně vůbec nešla… Rovnováhu už ale získávám zpět v Muzeu východních Čech v Hradci Králové. Fyzicky šlo o přesun „jen“ přes řeku Labe, protože obě budovy jsou od sebe na dosah, ale mentálně je to úplně jiný vesmír! Dělám teď tiskovou mluvčí a propagaci, což mě moc baví. Ale kdo kdy byl členem rozhlasové rodiny, ten ví, že je to vášeň na celý život. Tak se třeba k mikrofonu časem někdy vrátím. To nevylučuju.
Co připravuješ v umělecké oblasti?
Hahaha. To zní tak vznešeně! :-D Přiznám se, že od začátku pandemie vlastně už nic cíleně nepřipravuju. Prostě jen tak jsem, snažím se užít si každý den, vídám se s přáteli a víc vlastně nechci a ani nepotřebuju. Navíc s mými NáChodníky pořád moc hezky tvoříme, chceme jít letos točit čtvrtou desku. Moc mě baví i spolupráce s Police SymphonyOrchestra, to je moje veliká vášeň a radost. … A kdyby se časem objevilo nějaká role, třeba bych se zase vrátila na jeviště i herecky, Jo, to by bylo prima.
Pozn. Koncert skupiny 6NaChodníku bude dnes 2. srpna od 18 hodin na hlavní scéně v Parku Aloise Jiráska.
