Mám rád hudebnost v jakékoliv formě

6.8.2024

Mezi osobnostmi letošního lektorstva je také zdánlivě nenápadný, plachý člověk, který je ve skutečnosti jednou z nejvýraznějších hereckých osobností pražského nezávislého divadla. S přemýšlivým, nadaným a vždy vlídným Pavolem je vždycky radost promluvit, což jsme také nad džbánkem ledového touaregu v hronovské čajovně učinili.

Vedla tvoje cesta k dnešní profesi nějakým způsobem přes amatérské divadlo?
Vedla. S divadlem jsem začal v Bratislavě v souboru, kde působil mimo jiné i režisér Marián Amsler. Bylo to Biele divadlo, vyhlášený mládežnický soubor, který měl víc podsouborů. Já tam začal na střední, asi ve čtrnácti.

Uvažoval jsi pak i o nějaké jiné studijní cestě, nebo bylo jasné, že chceš studovat divadlo?
Těch cest bylo – po slovensky povedané – neúrekom, takové krásné slovíčko. Bylo jich mnoho. Nakonec jsem se přihlásil asi na devět vysokých škol a každé byla úplně jiná, některé byly umělecké, některé byly jazykové zaměřené, některé byly politologické. Už si ani vlastně nepamatuju, na co všechno jsem se přihlásil. To rozpětí bylo prostě šílené, ale už jsem měl divadelní zkušenost a byl jsem celkem povzbuzován, že to by mohla být cesta, tak jsem se hlásil zároveň na VŠMU i na KALD DAMU a jelikož KALD vyšel jako první, tak to bylo asi jasný.

Jsi na Jiráskově Hronově poprvé?
Před několika lety jsem tu byl s Divadlem Letí s inscenací Olga (Horrory z Hrádečku), kterou jsme hráli v inspirativním programu, ale v roli návštěvníka a dokonce i lektora jsem tu poprvé.

Čemu se tvůj seminář věnuje?
Jmenuje se Pohyb slovem – a jak název napovídá, je to propojování pohybu a slova. Je tam hodně abstraktních věcí, ale zároveň se snažím být v mnoha ohledech pečlivý, přicházet věcem na kloub, nic nevynechat, ukazovat lidem, že všechno souvisí se vším. V současné době se stává, že se třeba ve městech vysázejí stromy a pak už se o ně vlastně nepečuje. Já jdu vždycky od kořenů a myslím na všechny součásti, které ten strom má a o které je potřeba pečovat. Když se bavíme o slově, tak mě logicky zajímá to, že slovo vychází z písmena, a že to písmeno musí nějak vzniknout – a že musí vzniknout v těle, abychom to slovo mohli vyslovit. Je potřeba se nadechnout, a abychom se mohli nadechnout, musíme být někde, kde se nadechnout můžeme. Takhle by se dalo pokračovat až do posledního atomu, ale zase tak daleko nezabíhám – snažím se těm lidem otevírat nový prostory, nová dvířka, překvapovat je, aby nějakým nacházením překvapovali i sami sebe. Dneska jsme měli třeba téma hravost, obraz a slovo, gesto a slovo. Těch možností, jak se dá pracovat, je strašně moc, ale zatím mi ten třídenní seminář stačí.

V anotaci se taky pracovalo se zkratkou PS, což je tvůj monogram, ale zároveň to vede k tomu, že i ticho je nějakým způsobem důležité.
Rozhodně! S tichem pracujeme taky… Ticho a ztišení se, vnímání toho, jak ticho působí, když jsem sám, jak ticho odráží ten prostor, ve kterém jsem, co znamená ticho, když je nás osmnáct. Tyhle věci mě hodně baví. Změna pohledu, změna měřítka. Přicházím na to díky seminaristům postupně i sám, oni mi hodně věcí krásně vrací a i mně otvírají nový prostory. Moc mě to baví.

Slovo, ticho a taky pohyb jsou klíčové věci v tvorbě našeho společného kamaráda Jiřího Austerlitze (Adámka), který tady na Hronově taky před pár lety vedl dva semináře. Ty jsi hodně jeho herec, ale celkově máš mnoho tváří: vedle experimentů hraješ pro děti v Minoru, ta zmíněná Olga v Divadle Letí je v podstatě pravidelná činoherní inscenace, my dva jsme spolu v Městských divadlech pražských dělali muzikál Lazarus, kde řadíš v démonické roli s písněmi Davida Bowieho, s Matijou Solcem a dalšími máš legendární kapelu Fekete Seretlek… Cítíš se někde nejvíc doma, nebo ti vyhovuje tahle mnohotvárnost?
Nejvíc doma se logicky člověk cítí tam, kde ví, že mu to jde – a v tom, co jsi vyjmenoval, pevně věřím, že mi to nějakým způsobem jde doopravdy. Když má člověk sebevědomí, tedy když si je vědom sám sebe a toho, že mu to jde, tak se v tom cítí příjemně. To, že je to zároveň pestré a že si můžu vždycky odskočit jinam a dává smysl druhý den hrát někde úplně jinde s někým úplně jiným úplně jiný styl, to mě vlastně nabíjí a dělá mi to dobře. Ale obecně mám prostě rád, když se hodně používá hlas třeba ve formě zpěvu, nebo když je přítomná hudebnost v jakékoliv formě. Proto asi i ta dlouhodobá spolupráce s Jirkou Austerlitzem, protože ta hudebnost a rytmizace slov je takový fascinující svět. Svým způsobem je to i voiceband nebo théâtre musical, jak se to správně jmenuje. Je to úchvatná a v Čechách pořád obecně dost málo zastoupená záležitost.

Jak to vypadá dnes s herectvím na volné noze? Je to na uživení? Nebo to jde na dřeň a třeba pracuješ víc, než bys chtěl?
Když začnu od konce – to si myslím, že ne. Že si dokážu uhlídat svůj komfort a nějakou psychohygienu. Samozřejmě když jsi na volné noze, tak jsou to takové prudké nárazy – někdy se ti to poskládá tak, že ten týden je prostě úplně bláznivý. Pak se ale musíš naučit si to nějakým způsobem a vykompenzovat. Co se týče financí, tak třeba léto je tragické, takže si na něj musím našetřit. Jsou to skoro tři měsíce, protože divadla končí dřív než úplně na konci června a začínají trošku později než úplně na začátku září. Nikdy jsem se ale naštěstí nedostal do tísně nebo velkýho trápení, co s tím. Možná to souvisí s nějakou tou mou variabilitou, o které jsi mluvil – že mám těch věcí dost, aby mě to naplňovalo a zároveň abych na tom finančně byl nějak důstojné. Myslím, že jsem neměl období, kdy bych si musel stěžovat.

Ptal se Michal Zahálka

Pavol Smolárik

Zpět