94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024
Maria Matka školáků
4.8.2022
Jméno Marie Montessori je u nás, myslím, známo jako značka alternativního školského systému, ale vědomí o tom, kdo byla, je mnohem slabší.
Jméno Marie Montessori je u nás, myslím, známo jako značka alternativního školského systému, ale vědomí o tom, kdo byla, je mnohem slabší. Studio PolaroID z Brna se ve své inscenaci rozhodlo nechat stranou montessori výchovný a vzdělávací systém a soustředilo se na osobnost, po níž je pojmenován. Příběh Marie M., která si musí vynutit na rodičích studium medicíny a na spolužácích a profesorech respekt a badatelská práva se podobá příběhům českých žen podobného oboru, například Anny Honzákové, která byla první českou ženou s medicínským diplomem z pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity(1902), k němuž se dostávala ještě komplikovaněji než Maria Montessori v Itálii. (A její předchůdkyně Anna Bayerová a Bohuslava Kecková nostrifikace svého diplomu ze Švýcarska v zemích Koruny české vůbec nedocílily a ordinovaly nakonec na Balkáně).
Maria Montessori se nicméně svého diplomu v medicíně dobrala. Inscenace nás hravým a velmi účinným způsobem seznamuje i s dalšími jejími kroky směrem k pedagogické činnosti i s některými peripetiemi jejího osobního života, zatíženého rovněž předsudky a rigidními pravidly, nastavenými tak, aby ženě znemožnily jakoukoli veřejnou činnost. Maria Montessori své dítě (jehož otec se s ní – a nedozvíme se, proč - neoženil) neopustila ani nepustila ze zřetele, ale jako matka se ho až do jeho 14 let vzdala. Snadno se to konstatuje, ale představme si, jaké strašlivé nepřátelské síle musely nadané a ambiciózní ženy vzdorovat a co je to stálo.
Inscenace Maria M má ale ještě druhou rovinu. Herci, ve věku, kdy ještě na střední škole studují nebo si ji rozhodně dobře pamatují, prokládají životopisnou linii Marie M. vlastní výpovědí o současné škole. Přerušují příběh přestávkami jako ve škole. Jejich citace učitelského chování a jednání usvědčují v generačně smíšeném publiku školu z totální strnulosti, z reprodukování nadřazených, nespravedlivých a represivních postupů po celé generace. Ano, Maria M. v takové škole vyrostla (ostatně její české sestry také). A vyrůstáme v ní i my.
Inscenace je temperamentní a sebevědomá, divák s ní krásně proletí Mariiným životem. Na jejích tvůrcích, kteří chytře, antiiluzivně i metaforicky volí prostředky k vyjádření jednotlivých situací, mě trochu mrzí, že od chvíle, kdy je Maria dospělá a činná lékařka a pedagožka, přestanou připomínat nebezpečí, která ji na cestě provázela i dál. Například to, že v Berlíně roku 1933 na nacistické hranici hořel její portrét spolu s knihami nebo to, že Mussolini sice nejprve její pedagogické úsilí podpořil, později ho však chtěl využít pro fašistické školství, čemuž se MM vzepřela a musela z Itálie utéct. Tedy že dosažení cíle nikdy není definitivní a boj že nekončí.
Maria M. se ve své práci přiklonila k nejslabším, k chudým, kolikrát i dost zvlčilým dětem, k dětem deprivovaným nebo i mentálně postiženým. Vložila v ně víru v jejich schopnost a radost se učit a zasvětila život zkoumání, jaké k tomu potřebují podmínky a zacházení. Nekonala z pozice milosrdenství, ale z intelektuálního přesvědčení, vědeckého pozorování – a samozřejmě i z dobroty srdce. Proto je mezi svými souputnicemi v emancipaci mimořádná.
Herci se ke své hrdince chovají trochu jako děti k autoritě dospělého: identifikují se s jejím úsilí o lepší vzdělávací proces, než jaký nabízí okolní svět, ale o individualitu vzoru a jeho ohrožení a špatné zacházení s ním se od chvíle, kdy se její život tomu jejich věkově vzdálí, už nestarají, nebo jen o to, co je vidět, jako třeba pocty a ocenění. Inscenace doputovala na Hronov z Mladé scény, tak jí to může být prominuto, úroveň jejích prostředků a dovedností ovšem také opravňuje vyšší nárok na „dospělost“ přístupu.
Inscenace je působivá osobnostním nasazením všech jejích aktérů, je vidět, že téma vzali za své a že je baví o něm hrát. A je poctivě i pocitově zaujatá a tím strhující.
Její epilog jsem zažila o přestávce před začátkem Hawklinské nestvůry. Dvě divačky si v řadě za mnou vyprávěly o Montessori škole, velmi negativně, nikdy by své dítě do takové školy nedaly, děti z ní nic neumějí, protože si tam jenom hrají a dělají si, co chtějí. Nikam se pak nedostanou a nic z nich nebude. A to přece nejde.
Alena Zemančíková
