95. Jiráskův Hronov 1. – 9. 8. 2025
Martin Písařík: Přátele z amatérského divadla mám nadosmrti
3.8.2021
Populární herec, známý jak z divadla, tak i z filmu a televize, a dokonce i z hudebních produkcí, Martin Písařík, se na Hronově objeví aspoň na otočku každoročně.
Populární herec, známý jak z divadla, tak i z filmu a televize, a dokonce i z hudebních produkcí, Martin Písařík, se na Hronově objeví aspoň na otočku každoročně. Kromě toho, že zde pořádá autorské koncerty, zaskakuje často v inscenacích souboru RADAR, z něhož vzešel. I letos si v Hronově na záskok zahrál. S naším redaktorem si povídali nejen o amatérském divadle, ale také o volné noze a cestování
V loňském roce jsem sledoval tvůj cestovatelský seriál. Nestýská se ti po cestování?
Stýská se mi ve chvíli, kdy si sednu na motorku. Když na ní nejsem, tak zlenivím a zpohodlním a věnuji se jiným věcem. Ale když jedu na motorce, jako nyní na Hronov, najednou se mi to všechno vrátí. Jedu nějakou vesničkou a cítím, že někdo griluje maso; vzpomínám na Afriku, kde jsou podobné vůně na každém kroku.
Jak se ti podobné natáčení podařilo zorganizovat? Rozhodně to nemohla být jednoduchá věc.
Opravdu to bylo velmi složité. Ani ne tak samotná cesta, která trvala tři měsíce, jako rok a půl příprav před tím. Vytvořit námět, připravit trasu, vymyslet rozpočet, vše naplánovat, to bylo ještě složitější než odjet celou tu cestu. A pak trávit hodiny psaním voiceoverů, aby všechno mělo hlavu i patu. Naštěstí jsem na to nebyl samozřejmě sám. Všichni okolo mě dřeli na to, aby seriál dobře dopadl.
Nepřišel jsi kvůli této práci o práci hereckou, v Čechách?
Přišel. A nejen o tu, kterou mám běžně nasmlouvanou – tedy například o dabingy. Divadelní představení jsem řešil částečně alternacemi. A když jsem se vrátil, zjistil jsem, že jsem nezvedl několik telefonních hovorů, které slibovaly nabídky práce. Přišel jsem tedy nejen o práci, kterou jsem měl, ale i o tu, kterou jsem potenciálně mohl získat.
A nějaká pracovní pozitiva tvoje cesta nepřinesla?
Samozřejmě, že ano. Cestování beru jako součást své práce. Když je člověk herec, tak tato cesta může být další možnost, jak něco předat a převyprávět. Jestli využívám jeviště, dabing, Bedekr nebo motorku, je tedy vlastně jedno. Cesta po Africe byla cennější o to, že jsme si ji připravovali sami, a mohl jsem se tak něco dalšího přiučit. Třeba se mi to někdy bude hodit.
Při každém dílu Po jedné stopě jsme se doma bavili o tom, zda máš básničky (Martin ilustroval svoji cestu v každém díle vtipnými verši) předpřipravené, nebo je vymýšlíš na místě. Jak to bylo?
Vznikaly na místě. A ta první úplně náhodně. Když jsme s Igorem vyrazili na první cestu do Iráku, tak jsem zjistil, že na rozdíl od Igora, který svět zná a ví, jak všechno funguje, a tudíž má vždy, co říci. Já jsem nevěděl, jakou budu mít roli. Z nedostatku nápadů jsem vymyslel básničku, kterou jsem natočil na kameru s tím, že se asi nepoužije. Nakonec se ten nápad zalíbil a udělali jsme z něj princip. Ušil jsem si tím na sebe bič. Často jsem pak na cestě v helmě za jízdy memoroval nějakou báseň, až jsem musel zastavit a hned si ji zapsat nebo zavolat kameramana, aby se to natočilo. Igor byl pak naštvaný, že na mě musí čekat.
Vaše motorky zůstaly v Nigérii, takže asi počítáte s pokračováním cesty.
Doufáme, že ano. Skončili jsme v Nigérii, kde zůstaly motorky i s doprovodným autem. Do Kamerunu jsme se nedostali kvůli válce. Na hranicích nás poslali zpátky. Mohli jsme pak jet jinudy nebo se plavit přes moře, ale všechno bylo víceméně polobezpečné. Navíc už jsme neměli čas zjišťovat co a jak. Mysleli jsme, že se za tři měsíce vrátíme. To mělo být loni v červnu. Pak jsme měli jet letos v lednu, to se nepovedlo kvůli pandemii. Teď plánujeme, že bychom se mohli vrátit do Nigérie po Vánocích a cestu dokončit. Naším cílem bylo ukázat Afriku od Maroka do Kapského města – od severu na jih po západním pobřeží. Když všechno dobře půjde, leden a únor bychom měli být v Africe.
Co na tvé cestování říká partnerka a děti?
Když jsou děti malé, tak měsíc a půl každé etapy, které jsme jeli, je opravdu hodně. Moje partnerka Míša je v tomto ohledu skutečně trpělivá a vlastně mě podporuje. Připravoval jsem se dlouho a byl jsem nervózní, takže nakonec už byla unavená mými přípravami a chtěla, abych jel. Určitě měla nějaké obavy a má je i dál, to je přirozené. Ví však, že to není nějaký můj rozmar, ale práce. Věřím, že i kluci se na seriál za nějakou dobu podívají s větším zaujetím.
Kdybys měl agenty, asi by nebyli nadšeni tvojí cestovatelskou aktivitou…
Ti by asi vůbec nevydělávali. Navíc jsme seriál dělali formou koprodukce a spoustu peněz si museli sehnat sami. Teď celý projekt zafinancovat bude ještě těžší.
Dost o cestování. Kde jsi v současné době v angažmá?
Jsem na volné noze, ale mám svá divadla, ve kterých mi je dobře. Hraju například na Fidlovačce, novou premiéru jsem udělal v Ungeltu, nějaké role mám v Hudebním divadle Karlín. Každé to divadlo má na mě úplně jiné nároky a to mě baví.
A divadlem se v současné době živíš?
Hrál jsem v nějakých seriálech, ale dobrovolně jsem odešel, abych se mohl věnovat víc divadlu. Také mě už lidé poznávali a říkali mi seriálovými jmény spíš než mým vlastním, což mi vadilo. Chtěl jsem, aby věděli, že jsem Písařík. Na chvilku jsem z toho kolotoče odešel a najednou je z té chvilky pár let. Takže se živím divadlem, ale k přežití mi pomáhá i hlas: dabingy, reklamy, audioknihy. Hodně mi hlas pomohl během lockdownu, kdy se nesmělo hrát.
Jezdíš ještě s kapelou?
Vydali jsme CD, jezdili jsme koncerty a vlastně šest let hráli jedno a to samé. Nikam to nevedlo. Dal jsem tedy hudebnímu projektu přestávku, a když začala první vlna pandemie, začal jsem hrát své písničky sám, například po domovech seniorů. Teď mám občas nějaké sólové hraní, ale hraní s kapelou už mi začíná chybět. Nevěřím svým písničkám natolik, aby utáhly celý koncert samy.
Letos na Hronově s kytarou nevystupuješ…
Loni byl zřejmě koncert tak úspěšný, že s tím už musím šetřit. Navíc žádné nové písničky nemám a hrál bych to samé. Bylo to super a moc mě to bavilo. Nezbláznit se a nepodělat z velkého pódia, když hraješ po Doktorovi PP, není žádná legrace. Atmosféra ale byla krásná. Nejhezčí koncert za velmi dlouhou dobu.
Letos jsi zaskakoval v představení divadla Radar. Co pro tebe vlastně znamená amatérské divadlo?
Naučilo mě poctivosti. Začali jsme hrát ve chvíli, kdy jsme si ještě platili členské příspěvky, kdy jsme byli v divadle dobrovolně a zdarma. V té době si nikdo nemohl říct: "Mám to zaplacené, tak to nějak odehraju." Já si to naštěstí nemusím říkat ani teď. Amatérské divadlo dělají lidé, které to baví. A i když je představení třeba nedokonalé, nemůže být špatné už jenom v tom, co všechno mu lidé dávají. Mně osobně amatérské divadlo přineslo do života spoustu přátel, které mám nadosmrti.
