McDonagh svítí ve tmě

3.8.2023

Na mcdonaghovskou šňůru tohoto festivalu navazuje po Mrzáku inishmaanském se svým Panem Polštářem Divadlo Radar. Cynickou konverzační komedii tak vystřídala násilná tragikomedie s částečně detektivní zápletkou.

Zatímco havířovští se do žádné větší interpretace nepouštěli, Radar se minimálně scénograficky pokusil o posunutí některých významových rovin. Příběh se odvíjí od spisovatele Katuriana, jehož brutální příběhy se zhmotní v sérii skutečných vražd malých dětí. McDonaghovo drama tematizuje komunikaci prostřednictvím příběhů, hodnotu smrti, násilí a utrpení a vliv traumat z dětství na život .

Přesná role živého hudebního doprovodu v představení zůstala nejasná. Počáteční vstup Matěje Trojana a soustředěné nalití sklenky whisky, než zasedne k nástroji, naznačuje zvláštní význam, plný rozsah sdělení mi ale bohužel uniká. Scénografie v podobě stanovitého prvku z igelitové fólie připomínající provizorní místo pro vyšetřování na místě vraždy zmenšila hrací prostor do uzavřené „krabice“, z níž na základě vlastní vůle mohou odcházet pouze detektivové. Plyšové hračky objevivší se shůry (skrze střechu) zpřítomňují prostředí dětských pokojíčků a místy slouží vypravěčům jako loutky. Stěny stanu jsou zevnitř popsány nápisy s referencemi na další McDonaghovu tvorbu a kresbami odkazujícími k vyprávěným příběhům, jejichž smysl se zjevuje průběžně. Nedokážu přesně určit, k čemu slouží citáty a kresby, ani proč jsou vyvedeny inkoustem svítícím jenom ve tmě, protože se s nimi nijak nepracuje, stejně jako s jejich viditelností a de facto ani s tmou.

„Krabicové“ rozvržení prostoru koncentruje děj do malé, uzavřené místnosti, což neposkytuje hercům mnoho prostoru pro vyjádření. Plyšové hračky, matrace, stůl a židle sice trochu proměňují vyšetřovací stan, nikdy z něj ale nemizí izolovanost a chlad. Nemyslím si, že zakonzervování do krychle nutně překáželo, jenom nevím, čím a jak bylo výhodné. Zpracovávání McDonaghovy dramatiky z nějakého důvodu v Radaru (ani v Havířově) nepoznamenává inspirace stylem filmového herectví. Obrovské množství textu zvládli představitelé s obdivuhodným dojmem, vedení k psychologizaci charakterů ale zřetelně rozbíjí vyznění drsného černého humoru, obzvlášť v případě dvojice tyranských vyšetřovatelů. Jednání zlého policisty (Jakub Hudec) v některých vyhrocených momentech postrádá potřebnou agresivitu – symbolické mučení spisovatele pak vypadá jako hlazení po tváři a vzhledem ke zvolené stylizaci chvíli není jasné, jestli se neodehrává něco úplně jiného než trýznivé mučení.

Délka představení, úměrná množství předávaných informací, byla příliš velká. Pokud má být zachován smysl složité dějové struktury, provádět škrty je prakticky nemožné. Podle smíchů v sále byla část surového humoru převedena z textu na jeviště celkem úspěšně, i když šlo, myslím, někdy více o kvality textu než jeho provedení. Po konci představení se nicméně podařilo naměřit na poměry letošního Jiráskova Hronova rekordně dlouhou katarzní tmu, a to téměř celých pět sekund. Do publika muselo dosednout všechno, co Divadlo Radar dokázalo svým zpracováním říct.

Pan Polštář

Zpět