Myslím si, že to je moje labutí píseň

1.8.2026

Režisérka a herečka Náchodské divadelní scény Ludmila Šmídová je v obdivuhodné kondici, i když na amatérské divadelní scéně se už pohybuje neuvěřitelných šedesát tři let. Od roku 1980 nejen jako herečka, ale také jako režisérka. Loni jsme po úvodním představení Jiráskova Hronova, detektivce Stalo se v Chamonix, společně probíraly její kariéru v rámci amatérského divadla – tehdy prozradila, že další připravovanou hrou bude Drahá Mathilda. A letos ji soubor přivezl na zahájení.

Loni jste mluvila o tom, že vás okolí tlačí k tomu, aby inscenace Drahá Mathilda byla hotová do ledna 2026. Ale nestihli jste to...
Nestihli jsme to, raději jsme si to nechali trošku delší dobu uležet. A premiéru jsme měli až v květnu.

Kolikrát jste Mathildu už hráli? A jak vůbec u vás fungují reprízy?
Zatím jsme měli jen předpremiéru pro pozvané a pak dvě reprízy. Fungujeme tak, že jezdíme tam, kam nás pozvou. Pozvali nás do Hronova, tak jsme tady, a na podzim budeme hrát ve Rtyni.

Drahá Mathilda vypadá na první pohled jako komedie, ale nakonec jsou to dost vážná témata. Jak vnímáte tu hru jako celek?
Přiznám se, že mám hrozně ráda takové hry – kde něco je, o něco jde, něco se vypráví. A přitom to není plytké, jde to do hloubky. Jsem ráda, když je tam i smích, byť jen tak probublává, a zároveň jsou tam i vážné věci – to mě vždycky zaujme. Tahle hra mě zaujala velice, toužila jsem si Mathildu zahrát. Myslím si, že to je moje labutí píseň...

Ona ta Mathilda nemusí být každému sympatická. Asi záleží, na které straně těch vztahů divák či divačka stojí.
Máte pravdu, o tom jsme taky debatovali. Já jsem se jí velice zastávala. Říkala jsem, že šla za svou láskou, protože ji doma neměla. Manžel byl pryč, ona byla sama a najednou poznala člověka, který o ni velice stál a byl k ní upřímný. Myslím, že právě takový je někdy život, že se tohle stává. Já bych ji neodsuzovala. A nakonec ji pochopila i dcera... 

Pro tu to nakonec dopadlo dobře.
Určitě. A i on to pochopil, i když to pro něj zpočátku byl šok. Ale když posoudíte to, co mu udělala jeho matka, to byla pro dítě katastrofa. Vidět svou matku, jak se zastřelí a umře mu v náručí, to je obrovský šok. Takže je jasné, že ho to silně poznamenalo. Ale nakonec zjišťuje, i díky Mathildě, že to musí uzavřít a jít dál. Ona ho nabádá: Musíte žít svůj vlastní život...

Zmínila jste se, že tohle považujete za svou labutí píseň, ale jak vidím, stále jste v kondici. Chystáte něco nového?
Zatím ne. Jen vím, že takovouhle kládu už bych nevzala. Přece jen v mém věku dvaaosmdesáti let má člověk strach, aby tam všechno řekl. Naštěstí to dnes dopadlo dobře!
A samozřejmě toužím po tom, aby vše vyznělo tak, jak jsem si přála. Protože člověk má určitou představu a tu chce samozřejmě naplnit. Takže pro příště bych si raději nechala nějakou malou roličku, tak jako loni ve Stalo se v Chamonix. 

Co pro vás v životě znamenalo amatérské divadlo?
Hrozně moc. Byl to můj život. Mám sice rodinu, úžasného manžela i děti, ale divadlo je má velká láska. Já divadlem žila od svých devatenácti let, kdy jsem si poprvé zahrála, dostala jsem roli Kamily v inscenaci Lumpacivagabundus. Víte, já jsem začínala muzikou, zpívala jsem a přes to jsem se dostala k divadlu. A s menší přestávkou, když byly děti malé, dělám divadlo od roku 1974 stále. A pořád mě to baví.

‌

autor: Jana Soprová  / foto: Ivo Mičkal

Náchodská divadelní scéna

Zpět