Myslím, že absurdita společenského a politického počínání byla vždycky

5.8.2024

Téma, které jsme právě viděli, je hodně politické. Považujte vy sám sebe za politického člověka?
Od určité doby jo. Dokonce jsem v jednu dobu v podstatě vyměnil poslech hudby za zjišťování politických informací. A čím jsem starší, tím víc se mi to děje. Ale Láhor většinou hrál o společensky angažovaných postavách, kterým to nevychází, jsou nějakým způsobem trapné, omezené, a tím pádem je ta společenská angažovanost legrační. Vždycky jsme tam měli nějaký společenský rozměr, nikdy jsme neměli hru, které by byla jen legrace.

Nemáte pocit, že v poslední době reálný život čím dál tím více nabývá podoby absurdního divadla?
To nejsem ochoten říct, protože to tak mohlo být a patrně bylo vždycky. Akorát to nebylo tolik vidět. Teď je to vidět víc, protože je to k dispozici na všech sociálních sítích, a díky všem médiím se k tomu dostanete velmi rychle. Ale já si myslím, že absurdita společenského a politického počínání byla vždycky. Možná se dnes děje větší bulvarizace, že už se neberou servítky a dělají se úplné nesmysly. Ale na druhé straně – vemte si situaci, že někomu nalili do ucha jed, to je taky pěkná absurdita, a je to staré stovky let.

Jakým způsobem dáváte dohromady téma další inscenace? Je to takový digest, že každý přichází s nápady, nebo to vy řídíte jako vůdčí osobnost souboru?
Je to různé. Většinou to děláme tak, že v den, kdy to hrajeme poprvé, se sejdeme na oběd, a musíme vymyslet, o čem to bude. Možná že cestou ve vlaku někoho napadne nějaká věc, kterou pak přednese ostatním. Martu Pilařovou napadlo téma militarismu a ochoty lidí, kteří jsou humanitně vzdělaní, jít do války. Toho jsme se chytili a napasovali jsme to na motiv zasedání senátu a přítomnosti ďábla v senátu. To nám připadalo natolik jednoduché a nosné, že se nám v tom ve výsledku trochu ztratil ten původní námět. Protože Martě šlo o něco jiného, totiž o to, abychom si povídali o tom, jaké alibi jsme sami sobě ochotni říct v tom smyslu, že nechceme bránit svou vlast. 

Nakolik jsou jednotlivá představení improvizovaná, a nakolik je text fixní? 
Text není fixní nikdy, ale máme body, od kterých se odpichujeme. Máme třeba scénosled o osmi bodech, abychom se dostali tam, kam potřebujeme. A máme pár věcí, které se musí sdělit, což se nám někdy nepodaří. Někdy se od toho odchýlíme, a stane se to nějak jinak. Ale snažíme se základní téma udržet a udělat z toho takovou pěknou činohru, s tím rozdílem, že si tam lidi skáčou do řeči a nikdy to neřeknou stejně jako předtím. 

To znamená, že každé představení je jiné?
Jo, ale má stejné téma a body zůstávají. Po dalších a dalších představeních vymýšlíme obměny. A když nám některá inscenace přišla hodně nosná, a hrajeme ji častěji, třeba léta, tak ji postupně cizelujeme do nějaké formy, kdy už jsou ty dialogy téměř fixované. Ale to je výjimka.

Ptala se Jana Soprová

LÁHOR/Soundsystem, Praha

Zpět