Myslím, že divákům chybí emoce

7.8.2026

Maryša Divadelního spolku Slavkov u Brna měla premiéru v dubnu 2024. Titul vybrala a inscenaci režírovala Irena Rozsypalová, která ale v průběhu studia onemocněla. O udržování Maryši pečuje režisér slavkovského souboru Stanislav Olbricht, ten se však pro Zpravodaj odmítl vyjádřit. Na otázky ale ochotně odpověděl ještě v kostýmu představitel Francka Radim Kachlíř, za což mu patří poděkování.

Maryša je titul, s nímž se určitě rád potká každý soubor. Jak se zrodila myšlenka uvést ji ve Slavkově?
Bavili jsme se o tom už před pár lety, ale pořád to bylo spíš jen přání. Maryša je nám i regionálně blízká, protože Těšany, které byly Mrštíkům pro tento příběh inspirací, jsou od Slavkova vzdálené jen nějakých dvacet kilometrů. Irena Rozsypalová, která působila v Ostravě jako profesionální operní režisérka, se do Slavkova vrátila na důchod. A inscenace Maryši vznikla k jejím sedmdesátým narozeninám jako její poděkování Slavkovu, kde před lety získávala první herecké zkušenosti. A protože Maryša byla její srdcovka, ostatně titulní roli sama ztvárnila v době, kdy v Ostravě působila jako činoherní herečka, zvolila právě ji. Takže se její volba sešla s naším uvažováním.

Je to tedy typická slavkovská Maryša?
Určitě, přáním paní režisérky bylo ukotvit Maryšu ve slavkovském prostředí, proto slavkovský dialekt, slavkovský kroj a především slavkovský folklor, tedy písničky ze Slavkova a jeho okolí. 

Jak vznikl nápad rozdělit titulní postavu mezi dvě herečky?
I to byl nápad paní režisérky, nevzniklo to proto, že máme dvě herečky, které by si chtěly zahrát Maryšu. Paní režisérka vystavěla Maryšu v jisté stylizaci a k tomu patří i dvě podoby titulní postavy, které si skrze hrneček s kávou podávají přes bránu času své poselství. A nám to setkání dvou Maryš přišlo půvabné, i když musím říct, že část diváků s tím má problém.

Jak se s faktem, že během inscenace vystřídáte dvě různé Maryši, vyrovnáváte vy jako Francek?
Nemám s tím žádný problém. Obě postavy jsou propojené určitými symboly, jako jsou rudé korálky, které Maryše Francek daruje před odchodem na vojnu, a bylo to přání paní režisérky, které plně respektuju. Ostatně kterého herce by netěšilo zahrát si hned se dvěma pěknýma holkama?

Inscenaci uvádíte dva roky, kolik jste odehráli repríz a s jakým ohlasem?
Myslím, že jich je kolem pětadvaceti, a to nejen v našem regionu, dost jsme s ní už i jezdili. Z přehlídky v Mostě se nám postoupit nepodařilo, to se povedlo až loni v září na poděbradském FEMADu. Takže lze s nadsázkou říci, že i když nás někde vyhodí ze dveří, my se jinde zase oknem rádi vrátíme.

Jak se vám hrálo v Jiráskově divadle?
Fantasticky. Jsme tu poprvé a možná zase na dlouhou dobu naposled, takže jsme se zdejším publikem neměli žádnou zkušenost. A měli jsme i trochu obavy, protože publikum na Jiráskově Hronově bývá velmi poučené. Jsme moc rádi, že diváci přijali naše tradiční, i když ne zcela konvenční pojetí Maryši s pochopením. Jejich reakce nás opravdu potěšily. Osobně si myslím, že  na vřelém přijetí, kterého se nám dostává, je vidět, že návrat k vesnickému realismu divákům v dnešní době trochu chybí, stejně jako emoce, které k divadlu odjakživa patří.

‌

autor: Radmila Hrdinová / foto: Ivo Mičkal

Divadelní spolek Slavkov u Brna

Zpět