Mýtus vedle mýtu

30.7.2023

Není myslím sporu o tom, že příběh podkarpatoruského zbojníka Nikoly Šuhaje – nebo minimálně některá jeho zpracování – dnes tvoří nedílnou součást divadelnické popkultury. Oporu pro toto tvrzení nemusíme hledat ve statistikách, pro jeho potvrzení stačí strávit večer v Tritonu a počítat, kolikrát Zabili. Že je Nikola Šuhaj loupežník záležitostí doslova legendární, kladenský soubor V. A. D. dobře ví, ne náhodou autoři inscenace hned v podtitulu hry uvádějí, že je jejich Nikoločava pokusem „vypořádat se s postprovázkovským mýtem“. Ve skutečnosti mají ale záběr daleko širší. „Nikološuhajský mýtus“ je totiž do jisté míry důsledkem mytizace celého regionu, na němž se Ivan Olbracht (nikoli sám) v době První republiky významně podílel. Tyto dva mýty – idealizovaný a tajemný kraj a romantický příběh bandity – tak existují vedle sebe a kladenská inscenace se vypořádává s jedním i druhým, přičemž impulsem pro její vznik se stala návštěva Koločavy.

Inscenaci otevírá civilní promluva, která záměrně nechává diváka na pochybách, nakolik jde o plnohodnotnou součást uměleckého tvaru. Vzápětí ji vystřídá stylizovaný úvod provázený zpěvem ukrajinské lidové písně, který diváka navede zase jiným směrem. Až třetí obraz, setkání Nikoly s Eržikou, v němž nejvypjatější emoce „zcizí“ použití filmových záběrů, potvrdí tušené – bude se dekonstruovat. A je to tak – kladenští s jemnou a něžnou ironií rozkládají známý příběh na součástky a díky své divadelní nápaditosti a smyslu pro pointu tak činí velice zábavným způsobem, ať už jde o scénu výslechu starosty četnickým velitelem, nebo o samotnou vraždu Nikoly. Koláž sestavená z původního příběhu, střípků jiných uměleckých zpracování a autentických dokumentů přitom nesklouzává k výsměchu, jen občas trochu řízne. V tomto ohledu má inscenace několik silných míst, mezi jinými to, v němž je použit úryvek rozhovoru Miroslava Donutila (ačkoliv si neodpustím povzdech, že má nikoločavská Eržika přesně takový prostor, který koločavským ženám vymezil MD). Působivý je i závěr, který ukazuje realitu současného (čti – předválečného) Zakarpatí, v němž se mezi poli a dvorky hromadí odpadky a v němž stráně pokrývají plastové lahve.

Pokud nese kladenská inscenace nějaké obecnější téma, pak se za ně dá považovat monetizace mýtu a její důsledky – tuto tradici prý ostatně založila sama Eržika, která údajně po vydání románu sedávala u Šuhajova hrobu a vybírala drobné od prvních příznivců Olbrachtova díla. I vzhledem k tomu, jak se zde hraje s autenticitou a mystifikací, bych si ale netroufla tvrdit, že inscenace takovou ambici skutečně má.

Pokud má inscenace nějakou slabinu, pak jí může být příliš velký prostor, který je věnován samotnému příběhu Nikoly – příběhu, který divák (pravděpodobně) zná a o nějž v Nikoločavě vlastně tolik nejde. Stačí pak málo, aby padla křehká hranice mezi tím, kdy se daří naplnit deklarovaný záměr, totiž bořit mýtus, a kdy je kladenské zpracování „jen“ jeho dalším, jakkoliv pozoruhodným, zpracováním. První hronovská repríza, z níž je psána tato recenze, ale souboru vyšla výborně.

Nikoločava

Zpět