96. Jiráskův Hronov 31.7. – 8. 8. 2026
N - náhradní přednášky
1. 8. Čas mluvit, čas zpívat
Říká se, že muzikál je divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Ale kdy mluví, kdy zpívá a kdy tančí? A o čem se může a nemůže mluvit - a o čem se musí zpívat? Přednáška o složitém a proměnlivém vztahu mluveného a zpívaného slova v hudebním divadle s ukázkami.
Jan Šotkovský (1982) absolvoval dramaturgii na JAMU, od roku 2007 až doposud je dramaturgem Městského divadla Brno, v letech 2004-2019 byl dramaturgem taktéž brněnského BURANTEATRu, s jehož pohrobky aktuálně tvoří Divadlo Vejminek. Je autorem či spoluautorem skoro dvou desítek divadelních her. Učí na Divadelní fakultě JAMU několik “Úvodů do…” a je tamtéž vedoucím Ateliéru doktorských studií. Porotoval už celkem slušné množství amatérských přehlídek. Na Hronov jezdí tak dlouho, že se to už ani nesluší říkat.
2. 8. Flirt a koketerie
Jak na scéně i v reálném životě flirtovat bez stresu a s respektem? Jak vypadá opravdový souhlas? A opravdu může být sexy o něm komunikovat? Jak na to, aby komunikace nezabila atmosféru? Jaký je rozdíl mezi dvořením a dobýváním? A proč je užitečné mít na taková témata v tvůrčím týmu psycholožku?
Marcela Poláčková je psycholožka a spoluautorka knihy o sexuální a vztahové výchově Děti to chtěj vědět taky, kterou vydala organizace Konsent. Dlouhodobě se věnuje vzdělávání v oblasti zdravých vztahů, sexuality a vytváření bezpečnějšího prostředí – ve školách, uměleckém prostředí i kultuře. Je garantkou vzdělávacího předmětu o sexuální výchově na ČT EDU a na Masarykově univerzitě vyučuje kurzy zaměřené na téma sexuality, identity, vztahů a prevenci obtěžování a násilí. S divadelním prostředím a tvorbou má osobní i profesní zkušenosti. Pro divadla zajišťuje psychologickou garanci inscenací – spolupracovala například na inscenacích Poprvé a Princ & Princ (Divadlo Polárka), Neboj, neboj (Husa na provázku) nebo aktuálně na inscenaci Tučňáci (Divadlo Minor). Jejím cílem je, aby inscenace pracovaly s tématy citlivě a zodpovědně, opíraly se o současné poznatky psychologie a byly bezpečné a věkově přiměřené pro své publikum. Zaměřuje se také na péči o duševní zdraví tvůrčích týmů – nabízí facilitovaná setkání formou supervizí, které pomáhají zpracovávat náročná témata, předcházet vyhoření a posilovat zdravé vztahy v kolektivu. https://polackovamarcela.cz/
3. 8. A znovu Žebrácká opera
Promítání dokumentu (https://archive.vaclavhavel.cz/Archive/Detail/24929) Olgy Sommerové o dvou inscenačních podobách Havlovy Žebrácké opery s následnou diskusí s autorkou. O tvorbě dokumentů, amatérském divadle nebo třeba náchodském rodákovi Janu Špátovi.
Olga Sommerová je filmová režisérka a dokumentaristka. V roce 1977 absolvovala FAMU – katedru dokumentární tvorby. Jejím prvním manželem se stal hudební skladatel Vladimír Sommer, se kterým má syna Jakuba, taktéž filmaře. Po absolutoriu pracovala jako redaktorka dokumentaristické redakce Československé televize. Následně se rozhodla pro svobodné povolání režisérky Krátkého filmu Praha, vdala se podruhé, a to za dokumentaristu Jana Špátu a vychovávala syna Jakuba (z prvního manželství) a dceru Olgu. Ta o sobě a své matce natočila dokumentární film s názvem „(Ne)cenzurované rozhovory“ a několikrát s ní spolupracovala jako kameramanka.
V roce 1991 se stala pedagožkou FAMU, záhy předsedkyní Akademického senátu FAMU, v roce 1994 vedoucí katedry dokumentární tvorby FAMU. Odtud odešla v roce 2002 a věnovala se práci režisérky.
V letech 2002–2005 vydala čtyři velmi úspěšné knihy: O čem sní ženy 1, O čem sní ženy 2, O čem ženy nesní, O čem sní muži. Od roku 2005 do roku 2009 vyučovala jako mimořádná profesorka na Akademii umění v Banské Bystrici a jako externista současně na Filmové akademii v Písku. Už patnáctým rokem je patronkou kategorie Krátký film v projektu virtuální galerie Face2Art.
Ve svých filmech se zabývá sociálními tématy a mezilidskými vztahy, portréty obyčejných lidí i významných osobností, fenomény společenského a uměleckého života, feminismem a politickou historií naší země. Mezi její nejnovější počiny patří dokumenty Nech plakat jen polovinu srdce (2026), Juráček je můj osud (2024), Věřím, že více světla potřeba nebude (2020), Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (2018), Jiří Brady – Cyklus GEN (2017) a Červená (2017). Neméně známé jsou i snímky Moje 20. století (2005) nebo Konce světa v srdci Evropy (2002)
