Na festival jsme se vlastně vůbec nechystali

4.8.2026

Divadelní spolek Jana Honsy z valašské Karolinky se trvale zapsal do historie Jiráskova Hronova v roce 2005, kdy na festivalu uvedl hru Doma, kterou pro soubor napsal a režíroval Martin Františák. Později ji spolu s Jiráskovým Otcem uvedla i činohra pražského Národního divadla. Na autentický projev karolinských herců, kteří hráli vlastně o sobě a svých životních tématech, nemůžu zapomenout. Letos přivezli své nastudování Její pastorkyně Gabriely Preissové v úpravě, režii, dramaturgii i scénografii Miroslava Urubka.

Proč jste si vybrali právě Její pastorkyni?
Před Pastorkyní jsme uvedli Komenského Labyrint světa v dramatizaci a režii Dodo Gombára. Ne že by byl neúspěšný, ale diváci, kteří na nás chodí pravidelně, očekávají spíše venkovská témata. A v případě Labyrintu nevzniklo tak silné napojení s diváky, jako u témat, která jsou místním lidem blízká. I proto jsme ve výběru, v němž byly asi tři tituly, nakonec zvolili tento. Motivací byla i spolupráce s cimbálovou muzikou Mladá Jasénka, kde hrají i moji žáci z gymnázia. Vnitřní energie, která mezi nimi funguje, mě zaujala natolik, že jsem s nimi chtěl pracovat na jevišti. A dalším důvodem byl i folklorní soubor Ostrévka z Nového Hrozénkova, jehož tanečníci a tanečnice rovněž v naší inscenaci účinkují. Během zkoušení jsem zjistil, že Její pastorkyňa pro herce vůbec není stará nebo překonaná hra, byť otázka viny a odpuštění má dnes už trochu jinou podobu. Ale to zatížení, potkávání a nepotkávání se postav jsem vnímal jako velice nosné. 

Hlavní postavou Její pastorkyně není vlastně Jenůfa, ale Kostelnička. 
Naprosto souhlasím, je to její vina, její trest, trápení i očištění. A co mě na jejím příběhu zvláště zaujalo, je i to, že vesnice ve finále má pro Kostelničku pochopení, že je pro ně tak silnou autoritou, že oni dokážou pochopit, proč k tak hroznému činu sáhne.

Text prošel razantními škrty, které inscenaci hodně zhutnily.
Škrtal jsem opravdu hodně, vlastně celou jednu část jsem vtělil do stylizované scény sousedek, které Kostelničku pomlouvají a třímají přitom ostré vidle a jiné venkovské nástroje.

Jak jste přizpůsobovali jazyk hry? Přišlo mi, že se v něm chvílemi pere nářečí se spisovným jazykem.
Nechali jsme hodně výrazů z originálu Preissové a něco jsme upravili z hlediska jazyka typického pro Valašsko. Vlastně jsem se nejvíc řídil nářečím, se kterým pracují oba naše folklorní soubory, včetně písniček, které jsme v inscenaci použili, především Hovězský kostelíček s úžasným textem ladícím se hrou. A do jisté míry jsem bral v úvahu i text libreta Její pastorkyně Leoše Janáčka.

Premiéra byla loni v listopadu, jak často inscenaci hrajete?
Právě že moc často ne, protože tím, že se v ní spojila tři tělesa, je velmi těžké hledat společné termíny. Například představitel Laca je letecký inženýr, který pracuje v Praze a do toho ještě studuje další obor, Števa je z Mohelnice, Jenůfka teď žije ve Zlíně, takže dát to všechno dohromady je opravdu náročné. I proto zatím neplánujeme žádný další titul, protože se chceme soustředit na reprízování tohoto.

Jak jste byli spokojeni s přijetím na Hronově?
Moc, bylo to krásné. Musím se přiznat, že jsem vlastně s účastí na přehlídkách a festivalech vůbec nepočítal, tahle inscenace byla přednostně určena domácímu publiku. Ale soubor mě nakonec přesvědčil. Mně jako režisérovi nešlo o žádný experiment nebo novátorský přístup, chtěl jsem předat silný příběh silnými hereckými prostředky. Ale navzdory mému očekávání jsme byli přijati velmi vstřícně už na přehlídce v Mostě a skončili až na Jiráskově Hronově. Je pro mě příjemné překvapení, že kromě našich tetiček a strýčků dokáže inscenaci přijmout i zkušené publikum a divadelní odborníci. To je pro nás velká radost.

autor: Radmila Hrdinová / foto: Ivo Mičkal

Divadelní spolek Jana Honsy, Karolinka

Zpět