Na moravských vesnicích to pořád ještě přetrvává

7.8.2024

S autorkou a režisérkou hry Vzpoura vařeček i principálkou Kočovné divadelní společnosti Krnov Petrou Severinovou jsme si povídaly na rozpáleném farském dvoře po prvním odehraném představení ze tří.

Jak dlouho už kočujete s divadlem po moravských vesnicích?
Začala jsem v roce 1987, pak byla pauza na narození dětí a pak už jsme zase kočovali i s dětmi, mými žáky. A dneska už je to vlastně další generace.

Z představení mám pocit, že je to všechny moc baví a že jsou společně na jevišti rádi.
Mám podobný dojem a mám z toho velikánskou radost. Někteří z nich už jsou třeba dávno po vysokých školách a pořád s námi jezdí. A ti, co už pracují, si na to berou i dovolenou. Přibývají další studenti z naší střední školy, takže se pořád rozrůstáme. Začínali jsme na dvanácti lidech a dnes je nás jednadvacet. Pro mě je to složitější, musím dbát na to, aby si každý zahrál.

Jak dlouho Vzpouru vařeček hrajete?
Premiéru jsme měli loni v létě a jezdili jsme s ní po moravských vesnicích. Pak jsme se v březnu hecli, že zkusíme přehlídky, a skončili jsme až na Jiráskově Hronově. Tady odehrajeme poslední představení.

Není to škoda?
Není, užili jsme si Vzpoury vařeček dosytosti a už za pár dní vyrážíme na další kočovnou štaci s novým titulem. Jmenuje se Mašina povětrnostní a bude o Prokopu Divišovi. Je to vlastně pokračování tématu o novinkách, které je těžké prosadit, jen zpracované na jiné látce.

Jaké jste měli na Vařečky ohlasy? Všimla jsem si, že ženy tleskaly o dost víc než muži.
Když jsme jezdili po vesnicích, tak za námi ženy po představeních přicházely. A líčily nám situace velmi podobné těm, které jsou obsažené ve hře – že tata přijde dom a žena už běží s talířem, aby měl prostřeno. Takže na malých moravských vesnicích to pořád ještě přetrvává. A ony byly moc rády, že to v naší inscenaci viděly. Některé měly s sebou i své chlapy, takže do nich mohly šťouchat.

Ale ono to není vůči mužům jen kritické...
Snažila jsem se pro ně mít pochopení, proto jsou tam postavy, jako je Janek zamilovaný do Dorotky, který nemůže za to, že je z rodiny, kde vládne otec. Takže je to i tom, že někomu se malými krůčky dají otevřít obzory. A někomu zase ne. 

Text vtipně pracuje s citacemi z Maryši. Jak vás to napadlo?
Původní téma bylo o založení dívčí školy Minerva a jak to měly holky těžké. Už z takové naší tradice začínáme vždycky první scénu na poli, takže na vesnici. A když jsme přemýšleli, před čím Dorotka z vesnice uteče do Prahy, tak nejspíš před vdavkami, a už tu byla Maryša. Proč bych vymýšlela něco jiného, když už to bratři Mrštíci tak dobře napsali. 

Dorotka je třetí Vávrova nevěsta, po první nebožce a Maryše, která za pokus o jeho otrávení bručí na Špilasu. A na konci se to pěkně zacyklí, když Vávrovi uteče další, v pořadí už čtvrtá potenciální žena...
No, a to je Jenůfka, což je nápověda na Její pastorkyňu Gabriely Preissové, jako další poklona našim literárně-dramatickým realistům.

Na farském dvoře sluníčko dnes opravdu přihřívá. Máte i opačné zkušenosti?
To víte, že ano, už nám do představení začalo i pršet, tak jsme něco schovali a dohráli jen s tím zbytkem, jsme zvyklí na ledacos. Ale obdivuji diváky, kteří v tom parnu hodinu vydrželi péct se na sluníčku a ještě nám zatleskali.

Ptala se Radmila Hrdinová

Kočovná divadelní společnost, Krnov

Zpět