Na takové pohádky nejsme zvyklí

3.8.2026

Jak jste přišli k předloze? 
Já jsem přinesl knížku japonských pohádek, protože mě o to poprosila paní učitelka. Z té jsme četli různé pohádky a vybrali jsme si tři. / Ty tři z nich byly nejnormálnější. / Celkově byla ta knížka strašně divná. 

Aha, co vás v ní překvapilo? 
Ta knížka je udělaná na způsob japonských pohádek a to nejsou pohádky jako Červená Karkulka. I u nás je to drsné, i vlk babičku a Karkulku sežere, ale u nich je to fakt horší. Třeba o prdící princezně – to bylo docela vtipné – , ale pak tam prostě paní jedla děti! Na konci se to sice vždycky nějak obrátí, nežrala děti, ale nějaké figurky z chleba. / No ale byl tam příběh o chlapovi, který vykopával hroby a žral mrtvoly, a ten je fakt žral! A naštval se na něj nějaký démon z nebe a potrestal ho. Na takové pohádky vůbec nejsme zvyklí.

Jak přišlo rozhodnutí, že se budete věnovat právě japonské kultuře? 
Moje mamka dala návrh.

A předtím jste k ní nějaký vztah měli? 
No vůbec. Chtěli jsme se o ní něco dozvědět. 

Ve vaší inscenaci pracujete i s prvky japonského umění a kultury – např. s těmi vějíři. Nastudovávali jste si to nějak? 
Snažili jsme se dozvědět, jak se v Japonsku dělá divadlo. Něco nám k tomu říkaly naše vedoucí, ale zas tak do hluboka jsme nešli. Měli jsme prostě ty vějíře, tak jsme je používali. / Ale probírali jsme i jiné věci, třeba ty malé krůčky, jakými chodíme na začátku. / Je to prostě jiná kultura, všechno je tam jiné. 

Ty tři příběhy ale mají kromě toho, že jsou „normální“, i něco společného… 
Všechny jsou o démonech, ale hlavně byly nejvíc v pohodě a nejvíc se nám líbily. 

A co téma strachu? 
Jojo, tojo! Ještě jsme přemýšleli, že na začátku každého příběhu bylo takové to „já mám strach“ a na konci bychom udělali to stejné, ale místo strachu bychom se tomu smáli, že už je to v pohodě. Je to o překonání strachu. 

Už víte, co byste chtěli připravit příště? 
To rozmyslíme asi v listopadu a začnem to trénovat někdy v lednu, dva měsíce před premiérou. / Ale budeme dělat buď loutkové představení, nebo autorské, jako teďka dělají kluci (kluci = Tutu Bazo, pozn. red.). Už moc nechceme pohádky na základě nějaké knížky, ale spíš si to vymyslet sami.  

‌

autor: Kateřina Kubák Prášilová / foto: Ivo Mičkal 

Mišmaš, ZUŠ Turnov

Zpět