94. Jiráskův Hronov 2. – 10. 8. 2024

Na troskách civilizace, naštěstí nikoliv na troskách divadla

4.8.2021

Díky překladateli Jiřímu Petrů se na naše jeviště dostaly dvě zajímavé textové předlohy z anglosaské provenience.
Díky překladateli Jiřímu Petrů se na naše jeviště dostaly dvě zajímavé textové předlohy z anglosaské provenience. Před nedávnem to byla hořkosladká komedie Archiv jazyků americké autorky korejského původu Julie Cho, nyní hra Na troskách civilizace současné britské dramatičky Penelope Skinner. Obě nastudovalo v české premiéře Divadlo poPud Brno, obě v režii překladatele Jiřího Petrů, přičemž Archiv jazyků byl uveden také na prknech profesionálního divadla.
 
Středem zájmu autorky Penelope Skinner jsou především komplikované ženské postavy a jejich osudy. Nejinak je tomu i v případě hry Na troskách civilizace, kde je ústřední postavou Dolores, jež se ocitá v ne tak vzdálené dystopické budoucnosti, která nehýří zrovna optimistickým výhledem v souvislosti s budoucností samotného lidstva, kde docházejí zdroje a nárůst nové populace je regulován a řízen státem. Spolu se svým manželem Silverem čerpají státní dotace výměnou za to, že nebudou mít dítě, což je kontrolováno úřadem. Zde je oním kontrolujícím úředníkem Joy, který manžele pravidelně navštěvuje a zjišťuje, zda státní dotace, které jim zajišťují nadstandardní životní úroveň, dostávají oprávněně. Silver se urputně snaží plnit nastavené podmínky od státu, zatímco
 
 
 
Dolores touží po dítěti, má přirozenou lidskou potřebu starat se o druhé, pomáhat skoro za každou cenu a tím pádem je se svým manželem v permanentním vnitřním konfliktu. Tomu napomáhá i poněkud despotické chování Silvera, vykazující znaky usurpátora a manipulátora vůči své ženě. Náhle se však objeví těhotná imigrantka Maria, které Dolores nabídne pokoj v jejich domě a která vlije krev do žil již poněkud rezignované Dolores. Ta má náhle pro co žít, těší se na dítě jako na své vlastní. Po narození holčičky Iliany však Silver ze strachu o prozrazení donutí Mariu i s holčičkou odejít. Maria odchází, ale dítě nechává v domě. Veškeré indicie přitom odkazují k tomu, že narozená holčička by mohla být spasitelem tohoto neutěšeného světa – chudá imigrantka jménem Maria, nejasné početí, které Dolores nazývá zázrakem, narození na Štědrý večer, časté promluvy Dolores o tom, že „toto miminko nás všechny spasí“ atd. Když pak mají přijít úředníci holčičku z rodiny odebrat, Dolores to neunese a sebe i ji otráví jedem proti kočkám a jiným nevítaným hostům – tento svět už nelze spasit a jedinou cestou ke svobodě a „smysluplné existence“ je z pohledu Dolores smrt. Silver nakonec zůstává sám a začne se starat o zatoulané kočky – snad záblesk naděje k návratu k lidskosti…
 
Hra Penelope Skinner Na troskách civilizace je nejcennější v zobrazení aktuálního tématu, horší je to podle mého názoru se samotnou strukturou, která trpí především v první části úskalím jisté schematičnosti a mnohomluvnosti, což se ne vždy podařilo režisérovi spolu s herci překonat. Na některých místech absentují vyhraněné a důsledně vybudované dramatické situace, ve kterých by herci mohli jednat a nejenom mluvit. Tím se vytrácí žádoucí napětí a inscenace se stává monotónní – mám na mysli např. první setkání Silvera a Marii, scény Silvera s Dolores v první části atd. Naopak scéna Dolores a Marii, která vypráví o tom, jak se dostala do jiného stavu nebo dialog Dolores a Silvera o Vánocích jsou vystavěny tak, že diváka musí zaujmout. Právě po herecké stránce mě nejvíce zaujala Zuzana Petrů jako Dolores a to včetně závěrečného „smíření se s osudem“a také přesný, byť nejvíce stylizovaný, výkon Pavla Studeníka v roli Joya.
 
Textová předloha není zcela žánrově vyhraněná, je plná zvratů a to jak v rovině dějové, tak vztahové. Nabízí inscenátorům několik žánrově-stylových řešení. Jiří Petrů se vydal cestou řekněme rodinného dramatu, což je naprosto legitimnía v zásadě se mu podařilo sdělit příběh i téma z tohoto příběhu vyplývající. A to opravdu není málo, neboť strach a obavy před činy, které nekonvenují oficiálnímu establishmentu a které zbavují člověka radosti ze života a smysluplné existence, je opět téma aktuální. Bohužel…

Zpět