Nahlas!

6.8.2023

Koleje beze smyslu začínají nenápadně už tak trochu před začátkem představení, když jeho účinkující obcházejí publikum a ptají se na otázky týkající se prožívání štěstí. Kdy jste byli naposledy šťastní? Cítíte se být pod tlakem? Tímto způsobem adresování diváků navážou performeři intenzivní kontakt s publikem, na jehož intenzitě již pak po zbytek představení nepolevují.

Na Hronově jsem se nesetkala s hlasitějším představením (pokaždé si říkám, že se jen hraje, že se křičí, ale doopravdy se zas tak nekřičí, a že má maximální volume hudby nějaký maximální nepřekročitelný práh, když přes něj nikdo nejde). Když se ale soubor DS Stopa rozhodne křičet, tak opravdu křičí, a není to jenom slyšet, je to vidět na očích. Režie opakovaně používá jednoduchý princip znázorňování zvyšujícího se tlaku prostřednictvím zrychlování a zhlasiťování až na nejvyšší možnou míru. U Kolejí beze smyslu ale i při jednoduchosti a repetitivnosti tohoto prvku zůstává na jevišti závažnost sdělení, za což děkuji. Ráda bych ocenila nevšední energii, nadání a vyrovnané herecké výkony všech členů souboru, i když mám pocit, že to téměř nemá cenu, protože už něco podobného museli slyšet od diváctva a porotstva na přehlídkách mnohokrát. Aby byla zpětná vazba smysluplná, měla bych se pokusit o reflexi nějakých součástí představení, ke kterým bych mohla dodat i něco jiného než nekritickou chválu. V případě Kolejí beze smyslu to ale pro mě představuje trochu problém.

V sérii situací ze života komentujících psychický stav člověka pod tlakem společnosti se soubor ostře strefuje do autorit i svého okolí – učitelů, rodičů, kamarádů, spolužáků. Nevím, odkud se vzala úvodní situace se svatbou a hypotékou (to je snad jediné místo, kde jsem se zasekla a nechtěla nebo nemohla pochopit, proč je tohle téma jejich), zbytek ale považuji za velmi přesné svědectví vycházející ze správných pozic. Ve druhém plánu jsou postupně aktéři v bílých tričkách špiněni černou barvou, metaforicky zatěžováni stresem, což následuje vždy poté, co tlak vyvíjený na jednotlivce dosáhne maximální možné úrovně. Vzhledem k počtu performerů a struktuře výkladu by se dalo očekávat, že uvidíme podobný příběh desetkrát jinak, v tomto ohledu ale soubor překračuje základní principy dramatické výchovy, kde by měl mít každý stejný prostor, sdělení kondenzuje do pěti příběhů a zbytek nedoříkává. Dalo by se namítnout, že poskvrnění tlakem společnosti jako špinění bílých triček černou barvou je možná příliš závažným znakem, ale z představené frustrace je nalezeno východisko ve vzájemné lidské pomoci ve scéně smývání umístěné jakoby na forbínu, doslova metr od diváků, které se přímostí a blízkostí adresování vrací na začátek. Jediná z choreografií poskvrňování nefungovala, a to když se „baletka“ ztraceně potácí lesem tanečníků, kde se má obarvit jakoby omylem. Pohyb lesem příliš viditelně hledal pošpinění, které nepřicházelo z okolí.

S legitimními argumenty se Koleje beze smyslu dostávají pod povrch a daří se jim přenést své sdělení a závažné otázky, které si klade, až ke mně, do druhé řady, do světa o pár let staršího. Neodcházím se stejnými otázkami, které mi byly kladeny mladým souborem, ale se zprávou o světě a o lidech, které tento svět zajímá a které zajímá se na ně ptát.

Koleje beze smyslu

Zpět