Najít se jak desetník, co pryč se kutálí

6.8.2023

Skupina dvanácti studentů LDO ZUŠ Jana Štursy vystupující pod jménem HuSDrŠ poslední den letošního JH přivezla do Sokolovny z Nového Města na Moravě kus s poněkud enigmatickým názvem Mý/ísTOPy/i(s). Sami jej označují jako autorskou divadelní koláž, která vznikla z improvizací zkoumajících a ohmatávajících téma „Moje místo“. Už jen samotný název v sobě ono „mý místo“ obsahuje, stejně jako „stopy“, které k němu vedou.

Jediné, co k tomuto sledu prostorových etud potřebují, je prázdné jeviště, dvanáct židlí a baterek a neutrální fekete kostýmy vhodné pro tento typ kolektivní pohybově-situační zpovědi. Útržky souvislejších textů, které v situacích pronášejí, variují a vrší, jsou patrně autorskou tvorbou členů a členek souboru. Vzhledem ke generační spřízněnosti studentů a faktu, že projekt postoupil na festival ze svitavské Dětské scény – a stojí tedy většinou na prahu vstupu do středoškolského vzdělávacího systému, jejich ohledávání tématu není tak sociálně existenciální, jak to například činí Bezruč (Až bude růst / nade mnou tráva, až budu hnít, / kdo na moje místo, / kdo zdvihne můj štít?), ale blíží se spíše kalandrovskému folkovému bloudění (Tak koukej radu mi dát / kam vůbec jít / právě vlak jede / po slepých kolejích / já chci vopravdu / někde svý místo mít; případně verš v názvu této recenze).

To však jejich tápání a pátrání nijak neumenšuje. Nicméně jednotlivé dílky koláže poté spíše nahodile pokládají, než že by z nich dramaturgicky promyšleně skládali souvislejší výpověď. Poměrně záhy je totiž jasné, co a zda je trápí a jaký je smysl celé půlhodinové kompozice. Repetice a variace některých situací (málo židlí pro hodně lidí, hodně židlí pro jednoho člověka) už jsou pak jen další a další ilustrací toho, kterým směrem se ubíraly jejich úvahy. Navzdory tomu tvar naplňují se smyslem pro konkrétní situaci, v každém okamžiku se dobře orientujeme a téměř každý přesně ví, co a kdy má dělat. Herecká hmota se přelévá z jeviště na forbínu a zpět, rozlévá prostorem, vytváří ikonické scénické konstelace jeden proti všem, všichni proti jednomu, a celé je to strojově mechanické a ve výsledku trochu jednotvárné a suchopárné. Dozvíme se sice o jejich děsu z přelidnění, obavách o přátele a rodinu, hrůze z budoucnosti a zodpovědnosti, strachu ze šikany a bázni z opuštěných míst. A že každý má někde to svoje místo (v životě i geograficky). O nich samotných, opravdově, se toho divák dozví pramálo; abstraktní zadání stvořilo abstraktní tvar.

Avšak i mě, cynika, to celé přinutilo k přemýšlení: kde je to moje místo? Mám ho vůbec? Dokázal bych na to vlastně jednoznačně odpovědět? A ptám se sám sebe, to přece není málo.

Mý/ísTOPy/i(s)

Zpět